Zpět na úvodní stránku / Home Home ADAM AND THE ANTS

CHRIS WELCH:"Adam & The Ants"
Historie "Antů" do roku 1981 / History of "Ants" till 1981

Několik slov na úvod / Few Words At The Beginning
Základní informace / Basic Information
Předmluva / Foreword
Kapitola 1 / Chapter 1
Kapitola 2 / Chapter 2
Kapitola 3 / Chapter 3
Kapitola 4 / Chapter 4
Kapitola 5 / Chapter 5



NĚKOLIK SLOV NA ÚVOD

V roce 1981 vyšla brožovaná knížka s výše zmíněným názvem. Podařilo se mi ji sehnat a plánuji dát její překlad na tento web. Pokoušel jsem se najít autora a požádat o svolení. I když jsem kontaktoval hned několik lidí jména Chris Welch, žádný z nich není tím, kdo tuto knihu napsal. Kontaktoval jsem i několik lidí z nástupce vydavatelství W.H.Allen Virgin Books, ale bez výsledku. Pokoušet se budu dál. Nicméně věřím, že by autor po více než třech desetiletích nic nenamítal proti tomu, abych se obsah jeho knihy tady objevil. Pokud by se náhodou někdo z vás domníval, že autora zná a že by se zveřejněním nesouhlasil, dejte mi prosím vědět na email adam-ant@email.cz. Díky.

A ještě musím podotknout, že nejsem překladatel a moje znalost angličtiny je limitována, ale snažil jsem se přeložit tak, abych nezměnil obsah. A taky nejsem zrovna profesor češtiny, tak když najdete chyby, dejte mi vědět.

FEW WORDS AT THE BEGINNING

A paperback has been issued in 1981 with the name above. I managed to get a copy and I plan to public it here to this web. I tried hard to find the author and ask him for permission. Even I contacted several people of Chris Welch name, none is the one who wrote this book. I even tried to contact Virgin books, successor of W. H. Allen publisher, however no result. I will continue trying. Nevertheless I believe the author would not be against putting his book to this web after more than 3 decades since the print. If by luck anyone of you believes to know him and you think the author wouldn't be happy to see the book here, please mail to me to adam-ant@email.cz. Thanks.

And I have to admit my English is limited. Anyway I tried to translate not to change the meaning.


ZÁKLADNÍ INFORMACE

Kniha "Adam & The Ants"

Rok vydání: 1981
Rozsah: 150 stran
Vydal: A Star Book; The Paperback Division of W.H.ALLEN & Co.Ltd; A Howard and Wyndham Company, 44 Hill Street, Londyn W1X8LB, Velka Britanie


ISBN 0 352 30963 6

Věnováno Adamovi, Gene Krupovi, Hilary, Marilyne a Arthurovi Askeyovi.




BASIC INFORMATION

Paperback "Adam & The Ants"

Issued: 1981
Extend: 150 pages
Issued by: A Star Book; The Paperback Division of W.H.ALLEN & Co.Ltd; A Howard and Wyndham Company, 44 Hill Street, London W1X8LB, Great Britain


Copyright by Chris Welch

Dedicated to Adam, Gene Krupa, Hilary, Marilyne, and Arthur Askey.








PŘEDMLUVA

Dokonce v jeho ranných letech měl Adam divoké, originální nápady které spojovaly umění, sex a muziku. Stejně jak tomu bylo předtím u Davida Bowie nebo Marca Bolana bylo jen otázkou času než si veřejnost uvědomí potenciál avantgardního hrdiny z jejich středu.
Adam byl nadšený když jeho album Kings of the Wild Frontier prorazilo k úspěchu na konci roku 1980. Dlouho a tvrdě pracoval na novém zvuku a image které postavil na kmenovém umění a západním erotismu. Adam byl hladový po uznání - ale ani on nečekal tak náhlý proud hitových singlů, zlatých alb, setkání s členy královské rodiny a politiky a masového obdivu!
Jaká jsou tajemství revolučního nového zvuku Ant Music? Kdo jsou Sex People kteří strhli tichého, upřímného mladého umělce s ohromující dobře vypadající vizáží se zálibou v make-upu do víru slávy?
Přední rockový spisovatel Chris Welch hledá jak se vyvíjel Adam Ant a pátrá po charakteru tohoto extraordinerního nového talentu. Tady je celý ilustrovaný příběh. Odhal proč se tento rok nazývá rokem Mravence!
FOREWORD

Even in his early days Adam had wild, original ideas that blended art, sex and music. As with David Bowie and Marc Bolan before him, it was only a matter of time before the public woke up to the potential of the underground hero in their midst.
Adam was thrilled when his album Kings of the Wild Frontier smashed to success at the end of 1980. He had worked long and hard on the new sound and image that drew on tribal art and western eroticism. Adam was hungry for acceptance - but even he did not expect the stream of hit singles, gold album, meetings with royalty and politicians, and the mass adulation quite so swiftly!
What are the secrets of the revolutionary new sound of Ant Music? Who are the Sex People who swept a quiet, sincere young artist with stunning good looks and a penchant for make-up into the maelstrom of stardom?
Top rock writer Chris Welch investigates the rise and rise of Adam Ant and probes into the character of this extraordinary new talent. Here is the full illustrated story. Find out why this year is the year of the Ant!


nahoru



Kapitola 1

   KRÁL DIVOKÉHO POMEZÍ

   Adam! ječí holky a kluci křičí nad burácením bubnů. Na jeviště vchází neskutečně sexy miláček, nejhezčí od dob Elvise kroutícího boky v Mephisu v Tennessee v šerém dávnověku rockové historie.

   Navazuje kontakt s publikem obtěžkaný prsteny, pásky, přezkami a kůží a začíná pomalý striptýz, který by připravil o práci i průměrnou striptérku ze Soho. Ale nikdo nekřičí "tak už to sundej". Místo toho je ticho z ohromení a fascinace když se Adam souká ze šatů jako když hadí muž odhazuje řetězy, kterými je svázán.

   A jak se odhaluje jeho štíhlé holé tělo zářící pod reflektory, silný jekot vítá jeho smyslnou troufalost, zatímco bavící se mládež pořvává povzbuzující výkřiky "onanista!". Je to čistý narcismus, průlom v omezeném pohledu na mužskou a ženskou sexualitu. A přitom je to předváděno s jistou nevinností a naivitou, která vyniká nad násilí obvykle spojené s rock'n'rollovým sex-appealem. Je to rodinná zábava, zipy a kůže pro čas s nejvyšší sledovaností. Nehrozí tu žádné nebezpečí, žádná hrozba. Elvisův živočišný výsměch v jeho ranném období nebo oboupohlavní perverzita Ziggyho Stradusta jsou tu naprosto nepřítomny.
   Adam se houpe ze strany na stranu ve zvláštním, skoro nemotorném pavím tanci při veřejném páření, který by se mohl nadchnout průměrného televizního antropologa. A muzika, pestrá směsice domorodých rytmů a rockových rifů je důvodem vzdání pocty tomuto pomalovanému bojovníkovi s chvějícími se rty, krásnému divochovi z městského snu.
    "On je hrozně sexy!" toužebně vzdychá jedna holka, zatímco Anti pálí hit za hitem, které změnily popové žebříčky studené a chmurné zimy 1981. "Nemůžu odtrhnout oči od jeho tváře", přiznává otrlý rockový kritik zaneprázdněný poznámkami ve chvíli příprav na další hanlivou polemiku. Všichni v publiku se vzdali komfortu sedaček londýnského divadla Dominion na Tottenham Court Road a stojí na špičkách, natahují se a marně zírají přes hlavy v tlačenici.

    Zdá se, že ta razantně tančící postava si vytvořila auru, která zastiňuje jakoukoliv stopu po zbytku kapely. Všechny oči jsou přišpendleny na hlavního Anta, ruce se natahují, aby se dotkly jeho nohou nebo tak daly najevo důkaz náklonnosti. Najednou se světla rozsvítí a kapela a její lídr opouštějí jeviště, vyčerpaní ze završení měsíců horečné aktivity.

   Extáze ustává, prach si sedá a překvapivě spořádaní návštěvnící postupují k východům. Zírají kolem překvapeni, kdo všechno publikum tvoří - matky a otcové doprovázející desetileté syny a dcery, pankáči sotva končící školu a rock'n'rolloví turisti.
   Někteří svírají lesklé fotografie Adama a pomačkaný program když spěchají na autobus, na metro nebo k autu. Jedna skupinka Adamových příznivců se zastavila v nedaleké restauraci. Zatímco si objednávají pivo a nevyslovitelně špatné kari, podezřívavý a nechápavý indický číšník zírá na obrázky na přední straně programu, na mladíka s rukama v bok široce rozkročeného."Co to je - chlap nebo ženská?", posmívá se. Záhady "Západu" je třeba trochu vysvětlit.

   Historie popmusic je sérií opakujících se událostí jak se tak točí kola štěstěny, které periodicky vysílají sprchu jisker a blesků. Každý takový výbuch je přivítán s nedůvěrou a překvapením. Je oslavován jako novinka, která se už nikdy nebude opakovat, a která lidi šokuje a paralyzuje. Pak se kola otočí o trochu dál a nová generace objeví čerstvý mladý zázračně zářící meteor, zatímco nevinni náhodní svědci opět vyhlašují konec světa.

   Ale události byly v roce 1980 jiné, v ponurém a nesnadném roce, čase útlumu. Doba hrdinů byla oficiálně označena za mrtvou. Punk zatlačil fantazii a celý rock'n'rollový mýtus do jednoho velkého zadku. A velká recese utahovala ledové sevření kolem hrdel nahrávacích společností. Po rozmachu v sedmdesátých letech prodej alb a singlů prudce klesal. Efekt domácího nahrávání na kazety a pásky si vybíral svou daň. Stále rostoucí ceny desek je činily stále méně zajímavými. A hodně z originality rockové muziky - celý byznys sbírání elpíček, chození na koncerty, nošení odznaků, ztotožnění se s umělci, čtení o jejich kouscích - začalo mizet.
   Starší fanoušci se začali věnovat svým rozrůstajícím se rodinám a punk-rockový boom kompletně selhal a nevytvořil dostatek hvězd, které by udržely nahrávací společnosti v růstu, na který si zvykly. Zoufalí hledači talentů neustále hledali, když ne megastars tak aspoň kapely, které prodají víc než pár tisíc alb teď, kdy se ti, kdo prodávají miliony desek, zdají být vyhynulým druhem.
   Jako vždycky, to poslední po čem chlápci od A&R toužili, bylo dřít v anonymitě udržováni při životě jen ubohou vírou ve vlastní právo stát se hvězdou.
   Budou ta děcka vřeštět i příště? Nebyl duch fanatismu, tolik potřebný pro zdravý průmysl fantazie, vymeten knězi punku? Jak by mohl pop po Jimmy Purseyovi a Johnny Rottenovi ještě přinést nějaký idol náctiletých? Měli jsme to vědět líp.
   Možná to tu už bylo, ale grafický designer se zamlženýma očima jménem Stuart Goddard rozhodl, že to všechno se musí stát znovu, v jeho prospěch. Chtěl to přehrát znovu, ale podle jeho vlastních pravidel. Marc Bolan, Gary Glitter, David Bowie, Roxy Music - ti všichni se uchytili i se svými třásněmi a ozdobami - tak proč by nemohl chlápek s kuráží, odhodláním, uměleckými předpoklady a s viditelnými uhry?

   Všichni jeho předchůdci v britském popu uspěli tím, že zcela pustili uzdu jejich uměleckému výrazu a jejich bezostyšné lásce k vyzývavosti, aspektu pózy umělce jako idolu. Tomu, o čem se zdá mladým, když chtějí utéct od reality. Možná, že "krotili šelmu" rockem, ale tím dali průchod uvolnění napětí a potlačovanou frustraci obsaženou v procesu dospívání a hledání vlastní identity. Přání vymanit se ze svěrací kazajky společnosti!

   Příběh přerodu Stuarta Goddarda v Adama Anta a jeho senzační let ke slávě je jedním z nejvíce povzbudivých eposů dneška, zvláště pokud jste skutečně zaujati pozoruhodnou důležitostí maličkostí v životech obyčejných lidí.
   Jestliže Adam, neřka jeho pilní mravenci, přinesl lidem hojivý lék, pak je jeho význam zpečetěn a jeho přínos je tak zásadní jako třeba dotované autobusové jízdné nebo školní mléko. Pak je přijatelným osudem pop music být pozitivní sociální službou. Může být složité pro průměrnou obsluhu benzínky nebo holku za pokladnou dosáhnout slávy a osobitosti. Adam to pro ně udělal.
   Adam to dělal pro celé spektrum společnosti v průběhu prvních opojných měsíců vzestupu. Mohli jste vidět šéfy společností, jak si poklepávají prsty do rytmu ´Stand And Deliver´. Školáci odhazovali brašny i kola a pospíchali do svých pokojů, aby si natřeli tvář bílou barvou, čímž lekali křečky i staré tety. Školačky se hihňaly, ječely a psaly obscénní dopisy jeho fanklubu, zvaly šokovaného Adama dát si trochu nepopsatelných praktik na předem smluvených schůzkách o pololetních prázdninách. Otylí a unavení rockoví žurnalisté spěchali koupit pásku do psacího stroje a lámali si hlavu tím, jestli zní líp ´Ant Fever´nebo ´Ant Mania´.
   Průmysl si může vést pod psa, ale Británie jde za Adamem. Televize a rozhlas byly zaplaveny tvorbou nové vzrušující pop music, která dominovala žebříčkům. Nic takového se neobjevilo už dlouho - od dob Bay City Rollers? Od Slade? Ne - od dob Beatles!
   Mravenčí dobývání popu začalo v létě 1980, když v červnu vyšel jejich singl ´Kings Of The Wild Frontier´ a nakousl spodek žebříčku. Následován byl celou sérií hitů počínaje 'Dog Eat Dog', 'Antmusic', návratem 'Kings Of The Wild Frontier' na čela žebříčků a 'Stand And Deliver´. Zdrojem většiny tohoto materiálu bylo platinové album ´Kings Of The Wild Frontier´ které se udrželo v žebříčcích neuvěřitelných devět měsíců. Kdykoliv se zdálo, že odpadá, opět se rychle zvedlo. Singlový i albový žebříček se staly hotovým katalogem Antmusic.
   Ten náhlý blitzkrieg byl ale kulminací několika let strádání a zklamání, ve kterých Adam bojoval jeho dřívější bitvy o uznání v pivních, zaplivaných a močí čpějících dírách londýnského punkrockového pekla. Protože Adam Ant býval punkáč, který se poučil ze svých zkušeností, setřel si plivanec z tváře a pomalu se šátral ven do jasných slunných výšin.
    Adama dostalo vzrušení způsobené Sex Pistols v roce 1976 poté, co je viděl hrát v St. Martin's College of Art. Studium grafického designu ho přirozeně vedlo ke zkoumání umělecné obrazotvornosti rocku. Byl fascinovaný, či dokonce ohromený tím, jak Pistols - třebaže vulgárním způsobem - pod vlivem jejich rádce Malcolma McLarena parodovali a zesměšňovali těžkopádné rockové tradice, jako revoluční umělci podřezávali nohy malířských stojanů velkých umělců.
   Víc než o sexuální výrazy ve zběsilém náporu rozpoutaném Johnem Lydonem a Sidney Vicisiousem šlo o bičování společnosti. A tak zaseli pár semínek v seriózním mladém studentovi, který až dosud trávil většinu času tím, že se snažil odstranit zbytky hnědé barvy z celonárodních růžových brýlí. "Říkám vám, hoši", možná volal "dávam dohromady popovou kapelu. Přidá se někdo?"
   Stuart Goddard zdědil po své matce hezký cikánský vzhled, i když se v jednu chvíli zdálo, že ničivé účinky mládí ho ohrozí. Rodina je hrdá, ale je tu jistý náznak jistoty, který vychází z přímé zkušenosti s persekucí. Adam věděl, že v během 2. Světové války trpěli cikáni vyhlazovací strategií nacistů a jeho otec, řidič tanku britské armády, viděl výsledek persekuce, když byl mezi těmi, kdo odhalili a odkryli hrůzy vězeňského tábora v Belzenu.
   Zacházaní s menšinami je téma, které se mnohokrát objevuje v Adamových skladbách, ať už jde o afričany nebo americké indiány. A to seriózní, uvážené a inteligentní využití popové muziky mu konečně dodalo respekt a důvěryhodnost. Stuart se narodil 3. listopadu 1954 a vyrůstal obecním sídlišti. Jakkoliv mohl být citlivý, základ jeho výchovy je v postojích a potřebách běžného dítěte. Ve skutečnosti nebyl až tak citlivý, protože když nastoupil na Marylebonskou střední školu, vybral si ne zrovna něžný sport ragby.
   Stejně jako většina jeho spolužáků i on byl okouzlen popovými hvězdami přítomnosti. Měl rád především Marca Bolana a T.Rex. Dokonce se s Marcem setkal, požádal ho o autogram a ten do dneška schraňuje. Byl to v jeho očích šlechetný okamžik, na základě kterého si Adam řekl, že bude-li on někdy slavný, vždycky dá fanouškům podpis a když se skutečně slavným stal, dlouho zkoušel odpovídat na každý dopis od fanouška, dokud nebyl zcela zavalen tunami dopisů.
   Co se samotné práce ve škole týká, Adam nebyl zrovna vzorný žák. Nejvíc si užíval ragby, což mu pomohlo k bytelné stavbě těla a vytrvalosti tolik potřebné pro dlouhé hodiny vystupování na jevišti, které mělo přijít. Zkoušel taky hrát na violu, jeden ze školních nástrojů a taky si poprvé vyzkoušel zpěv s kapelou svého kamaráda. Roky ve škole nebyly zcela promarněné. To dokazuje certifikát A-level z historie a umění, což se mu hodilo, když nadešel čas jít dál.
   Jak ho začala pohlcovat populární muzika aktuálních žebříčků, cítil, že se mu čím dál tím víc líbí Bryan Ferry a Roxy Music. Byl se podívat na jejich vystoupení v divadle Rainbow v severním Londýně v roce 1973. Byl nadšen jejich moderním přístupem prolínání stylů, muziky, vzhledu a prezentace navenek. Některé kapely, zvlášť ty, které hrály hospodský rock, vypadaly hůř než jejich bedňáci po těžké noci. Roxy, Bolan a Bowie byli estetickým potěšením navzdory nářkům zastánců tradičního Glam rocku, jeho zarytých fanoušků, puritánů a věčných reptalů.
   Stejně jako mnoho rockových muzikantů předtím, se středoškolák Stuart rozhodl stát studentem umění a vstoupil na Hornsey Art College. Měl už víc než polovinu za sebou, když viděl Sex Pistols a poznal, že muzika se stává nejsilnějším impulsem jeho života a umění se musí sklonit před jeho vůlí.
   Zatímco studoval, přidal se ke kapele Bazooka Joe s jeho kamarádem Danny Kleimanem. Jedna z kapel, která jim dělala předkapelu, byli Sex Pistols.
   Stal se více otevřeným v tom, co poslouchal a oblíbil si Cream a bubnování Gingera Bakera a poslouchal blues a etnickou muziku.
   Adam neviděl budoucnost v trávení času psaním školních prací a příliš nechápal, jak to souvisí s vyděláváním na živobytí v reálném světě. Ale byl za školní zkušenost rád později, když začal dělat kompletní grafiku pro Anty. Stejně jako jeho idol Bryan Ferry, dával důraz na detail a udržení vysoké úrovně. Když nadešel čas, Adam převzal kontrolu nad vším, co se týkalo jeho samého a jeho image.

   A tak Adam ukončil studia na Hornsey v začátku roku 1976. Jeho život se změnil, jak tvrdil, podle představy Sex Pistols. Stal se z něj pankáč a radoval se z toho, že není nutné být skvělý hudebník na to, aby mohl založit punkovou skupinu. Ve skutečnosti fakt, že nemusíš umět hrát na hudební nástroj, bourá od základu tradice.
   Rocková scéna rostla do obrovských rozměrů na kapelách a hvězdných instrumentalistech, z nichž řada studovala na Hudební královské akademii, a nebyly daleko od klasické muziky. Bubeníci byli perfektní, kytaristi hráli pořád lépe co do rychlosti a zručnosti jako už dřív kytaroví mágové Jeff Beck a Eric Clapton. Začínalo toho být přespříliš a nikdo jiný se k tomu nedostal. A tak stejně jako rock’n’roll svou nevázaností převálcoval taneční kapely v roce 1956, v roce 1976, přesně po dvaceti letech, byly ze svých trůnů sesazeni staří idolové a byly pošlapány modly – často zbaběle kňučící pod náporem urážek, pohrdání a vzteku.
   Punk rock si rychle vytvořil své vlastní klasiky a mytologii a poskakující na periférii, zoufale snažící se být slyšen, byl bývalý Sturt Goddard.
   Nechtěl se stát komiksovou postavičkou, jako Atom Ant, ale být parádní „jailbait“ (slangový výraz označující osobu, která ještě nedovršila věkovou hranici pro legální pohlavní styk, ale zároveň je vnímána za potenciálního sexuálního partnera – dle Wikipedie), v černé kůži s řetězy, beroucí za své myšlení Sex Pistols, další krok k militarismu a sadomasochismu. Adam & The Ants měli jejich první veřejné vystoupení v londýnském klubu Roxy 23. dubna 1977.
   Dopad Antů na underground byl značný. Jejich název byl ozdobou kožených bund všech zarytých pankáčů. Adam byl přizván do filmu Jubilee Dereka Jarmana a nahrál dvě skladby ze soundtracku – Plastic Surgery a Deutche Girls.
   Jeho první vystoupení byla katastrofální, ale pár lidí to zaujalo. Adam získal kredit tam, kde bylo třeba, a když ho hudební tisk nařkl z něčeho jako neonacismu (což Adam rozhodně odmítá), čím víc to bylo, tím líp. Publikum odpovídalo s dojemnou vřelostí pochopitelnou jen pro punkové bratrstvo. Házeli po něm lahve.
   „Jenom pět fanoušků přišlo na jeden z našich prvních koncertů“, vzpomíná Adam. „Bylo to v galerii ICA v Mallu a dostali jsme se tam tak, že jsme řekli organizátorům, že jsme country a western kapela. Po minutě nás vyhodili, jen co nás uslyšeli!“
    Někteří z Adamových nejstarších fanoušků mají na tyto pionýrské koncerty živé vzpomínky. Magenta, rockový publicista pracující v Chelsea a nyní spolupracující se jmény jako je Paul McCartney a Wings nebo Iron Maiden, říká: “Hodně jsem tehdy chodil na koncerty Adama, ale neřekl bych, že by byl aspoň vzdáleně tak dobrý, jako je teď. Ale i tehdy byl neskutečně sexy. Nosil černý make-up a černé oblečení ve stylu bondage ze Sex shopu na Kings Road, o kterém si tehdy nikdo netroufl moc mluvit. Oblékal přiléhavé černé kožené kalhoty se spoustou zipů a publikum bylo hodně excentrický a hustý. Upřímně řečeno jsem si myslel, že je to tak trochu legrace!“
   Sex shop samozřejmě už začal vystavovat Adamovy plakáty z raného období v takovém ohozu, dávno předtím, než si široká veřejnost všimla Antů v jejich rozkvětu.
   Další fanoušek, pětadvacetiletý Graham z Colchesteru v Essexu, viděl Adama v Colchesteru v umělecké škole v roce 1977. „Byl předkapelou Siouxsie and the Banshees a hrál absolutní punk, jen tří akordový věci. Měl tam s sebou manažerku Jordan, zpívala některý skladby.“
   „Adam měl příšerný akné a dlouhý vlasy. Později jsem ho viděl v únoru 1978 v Chelmsfordu a byl naprosto skvělý a nekonečně se zlepšil od minulého roku. To bylo v období, kdy nosil skotskou sukni.“
   Ten večer se objevily nepokoje, protože jiná kapela si s sebou přivezla čtyřicet fanoušků z Brixtonu. Když jejich kapela jménem Void skončila, začali se chovat jako šílenci. Museli zavolat policii, aby je vyvedli a dokonce použili policejní psy.
   „Adam měl hodně drsné příznivce, ale nebyli agresivní. Do roku 1979 byl skutečným lídrem undergroundu. Přes všechny ty pankáče se nedalo ubránit pocitu, že bylo vyprodáno a já jsem Adamovi popřál hodně štěstí. Jeho album Kings Of The Wild Frontier bylo skvělé!“
   Jeden z Adamových mladších fanoušků je patnáctiletý Ben z Kingstonu v Surrey, který ho nikdy neviděl v začátcích, i když si myslí, že ví o všech punkových akcích a výtržnostech. „Byl jsem příliš mladý na to, abych chodil do klubu Vortex nebo jiného punkového klubu, ale slyšel jsem o něm.“
   Ben, kterému se líbila ta legendární postava, říká: „Byla to naprosto originální muzika a on byl totálně odlišnej svým stylem oblékání od všeho, co bylo předtím. Plno mladých slyšelo o Adamovi, ale poprvé ho pravděpodobně viděli teprve, až když se objevil v televizi. Já ho poprvé viděl, když vystupoval v divadle Dominion. Všichni v publiku stáli a on byl skvělej. Byl jsem ale zklamanej tím, že jen uváděl jednotlivý skladby. Myslel jsem, že bude k publiku víc mluvit o Antmusic a věcech kolem“.
   Jako tisíce ostatních nových Ant People, Ben slyšel Adama na jeho legendárním albu Dirk Wears White Sox, vydaném nezávislou společností Do It 30. listopadu 1979.    „To bylo dobrý“, říká Ben. „naprosto originální, ale taky naprosto punkový. Myslím, že od tý doby se stal tak trochu komerční a nelíbilo se mi, že se setkal s královnou a účastnil se na udílení cen Variety Club“.
   Mark P., editor raného punkového časopisu „Sniffin‘ Glue“ byl jedním z pravidelných hostů na úterních večerních koncertech Antů v klubu 100. „Bylo vzrušující tam být. Pamatuji si jednu skladbu, která zněla nějak jako ,Shine A Beacon On A Puerto Rican‘ a Jordan nastoupila na jednu skladbu nazvanou ,Lou‘. Anti měli vždy spoustu dobrých melodií a byli honě muzikální kapelou. Znal jsem Marca, než se přidal k Antům. Byl v kapele s názvem ,The Models‘, která nahrála singl ,Freeze‘ a ,Man Of The Year‘ pro společnost Step Forward. To bylo v roce 1977. Marco byl fajn člověk. Byl dost velký a trochu obtloustlý a mluvil vysokým hlasem. Technicky byl velice dobrým kytaristou. Pocházel z Harrow a jeho partnerka měla italskou restauraci ve West Endu.
   „To, čeho jsem si všiml na kapele, bylo to, že jejich oblečení pochází od mládeže na ulicích a ne od designerů. Ale Adam si vytvořil svůj vlastní styl. Rozhodl se pro kožené kalhoty ve stylu Jima Morrisona a měl černou tužkou nakreslené čáry od spánků přes tváře. Nebyl nikdy politický revolucionář. Spíš ho zajímala sexuální politika a vypadal spíš jako hippie-pankáč, spíš než oi-pankáč (pozn: zastánci tvrdé agresivní punkové muziky)“.
   Tyto první koncerty polarizovaly názory tak, že pořád existoval ostrý rozpor mezi těmi, kteří myslí, že staré časy Antů byly mnohem horší, než jak si vede kapela dnes nebo naopak. Ian Birch, respektovaný rockový kritik, říká: „Nenáviděl jsem staré Anty. Myslím, že byli strašní, dokud Adam nezměnil názor a odvedl je od té jakési pseudo-fašistické etapy. Myslím, že to nebyla zrovna příjemná etapa vývoje kapely. Byl to punk v jeho nejhorší podobě, předchůdce ‚Oi‘ muziky. Adam náležel do tábora příznivců Sex Pistols a byl v té době ubohý. Myslím, že e mnohem lepší, když je popová hvězda – a vypadá mnohem líp!“
   Bylo nevyhnutelné, že si mládež po celé zemi brzy osvojila jakoukoliv novinku, kterou Mistr Ant předvedl pro jejich potěchu, stejně jako byl Adam ovlivněn jeho idoly, jako byli Ferry a Bolan. Byla to tradice, která sahala do dob Teddy Boys – a Cliffa Richarda – kopírujících Presleyovou načesanou kštici, vrčení a zlaté sako.
   Ale Ben dodává: „Někteří fanoušci měli velice originální nápady a Adama jen nekopírovali. Malovali si klikaté čáry na tváře a nenosili jen bílý pruh napříč obličejem. Někteří si na kreslili křížky na oční víčka a barvili si ruce. Namalovali je celé bíle a pak přidávali vzory na bílý podklad. Malovali si cokoliv, čím by se mohli ukázat.
   Pankáči, když se cítili v nezvykle vlídné náladě, doufali, že by Adamův úspěch mohl udělat starý punk více akceptovatelným pro rádio a televizi. Ti ostatní prostě jen vystřihovali jeho obrázky z každého časopisu a lepili je na zdi v ložnicích, jak bylo dávným zvykem.
   Ale Peacock Punk (pozn.: „Paví punk“, jedno z mnoha označení tzv. ‚nového romantismu‘ v hudbě začátku osmdesátých let) byl pořád ještě třepetajícím se peřím budoucnosti, když se Adam vyhýbal plivancům a lahvím na jeho cestě punkem. Marc Bolan strávil roky v divočině undergroundové scény pozdních šedesátých let tančící s hipíky a s Tyrannosaures Rex před tím, než Top Of The Pops (pozn.: televizní pořad pro aktuální hudební hvězdy) vábil svými kostnatými prsty. Adam Ant také musel zaplatit svůj díl a připravit si plán, než se mohl stát bavičem pro obě pohlaví.
   Mark Bolan by byl na něho hrdý.
   V Adamovi Antovi je kus učitele, a to i přesto, že nemá rád poučování. Když byl ještě na střední škole, šlo mu kreslení tak dobře, že nakonec učil celou třídu, ačkoliv ředitel školy by asi zpozorněl, kdyby jim Adam ukázal, jakou radost mu dělá jeho oblíbený umělec Allen Jones, známý obrázky holek v úsporném černém prádle.
   Navzdory všem nepříznivým kritikám v tisku, Adam bral vždy jeho roli komunikátora s publikem vážně. Brzy se naučil jak snadno ovlivňovat publikum a jak pohotová slova, gesta a nápady mohou být předávány a jak jimi upoutat.
   Víc než jen obyčejná touha získat postavení popové hvězdy, poháněla Adama snaha, aby jeho stále se rozrůstajícímu publiku podával celý balíček, koncept, který by byl pozitivnější než negativní přístup a nihilistický postoj obsažený v punku.
   The Clash a Sham 69 byli rámusící výrostci s písněmi o násilí, které zní jako výzvy ‚do zbraně‘. Adam jimi nebyl příliš nadšený. Ale ještě potřeboval pomoc a měl radost, když potkal Malcolma McLarena, manažera Sex Pistols, kterýmu mu nabídl, že si ho vezme pod svá křídla, když se potkali na večírku.
   McLaren byl pro Adama hrdinou, ale tohle skončilo v momentě, kdy manažer najednou odstavil zpěváka a z ostatních Antů – Dave Barbe, Matthew Ashman a Lee Gorman – sestavil novou skupinu s názvem Bow Wow Wow. Bylo to v lednu 1980. Byl to obrat v Adamově kariéře, který by se mohl zdát být katastrofou. Ale jeho dovedl k ještě vetší slávě.
Chapter One

   KING OF THE WILD FRONTIER

   Adam!' the girls scream and the boys shout above a thunder of drums. On stage steps the most beautiful, the most outrageously sexy love child since Elvis swiveled his hips back in Memphis, Tennessee, in the dim mists of rock history.
   He advances on his audience, weighted down with rings, belts, buckles, and leather, and begins a slow strip tease that would put the average Soho stripper out of business. But nobody shouts 'Get 'em on' or off. Instead there is a stunned silence and fascination, as Adam Ant wriggles free from his clothing, like a pavement escape artist removing his chains of bondage.
   As his slim, hairless torso is revealed, glowing under the spotlights, a mighty roar greets his sensuous daring, while laughing youths bellow encouraging cries of 'Wanker!'
It's pure narcissism, a break down of the old strictures on male and female sexuality. And yet it is done with a kind of innocence and naivety that transcends the violence usually associated with rock 'n' roll sex appeal. This is family entertainment, zips and leather for peak viewing time. There is no threat, no danger. The animal sneer of the early Presley, the androgynous perversity of Ziggy Stardust is wholly absent.
   Adam sways from side to side in a curious, almost clumsy peacock's dance in a public mating ritual that would be of keen interest to your average TV anthropologist. And the music, a motley mixture of native rhythms and rock riffs, serves to pay homage to this painted warrior with trembling lips, the Beautiful Savage of Urban Dreams.
   'He's pure sex 1' sighs a girl as the Ants blast through a string of hits that have transformed the pop charts during the cold and gloomy winter months of 1981. 'I can't keep my eyes off his face,' confesses a hardened rock critic, busy making notes in the stalls in readiness for his next abusive tirade. The entire audience relinquishes the comfort of the sealing provided inside the vast Dominion Theatre, in London's Tottenham Court Road, to stand on tip-toe, stretch and stare vainly over the heads of the milling throng.
   The vigorously dancing figure seems to develop an aura that snuffs out any trace of the rest of the band. All eyes are riveted on the chief Ant, as hands stretch out to touch his legs or throw him tokens of affection. Suddenly the lights go up, and the band and their leader quit the stage, exhausted by the climax of months of feverish activity
   The ecstasy slumps, the dust settles and in surprisingly orderly fashion the audience makes for the exits, gazing around at its own unexpected make up of mums and dads guarding ten year old sons and daughters, post graduate punks and rock 'n' roll tourists.
   Some clutch their glossy pictures of Adam, and heavily thumbed programmes, as they head for buses, tubes and cars. One bunch of Adam converts stop off at a nearby restaurant. As they order lager and unspeakably bad curries, the suspicions and uncomprehending Indian waiter gazes at the pictures on the cover, of the boy with hands on hips and thrusting crutch, 'What is this - man or woman?' he sneers. The mysteries of the Occident need some explanation.
   Pop music history is a series of cyclic events, as the wheels of fortune spin, and periodically send off showers of sparks and flashes. Each outburst is greeted with disbelief and surprise. It is hailed as a never-to-be-repeated novelty that shocks the populace and sends them into convulsions. Then the wheel spins some more and a new generation finds fresh young meteors to gaze upon in wonder while innocent bystanders proclaim, once again, the end of civilization.
   But things were different as 1980, a grim and uncomfortable year, ground to a halt. The age of heroes had been officially declared dead. Punk rock had finished off fantasy and the whole rock 'n' roll myth in one mighty piss take. And the Great Recession was closing an icy grip around the throat of the record companies. Album and singles sales were spiraling downward after the boom years of the seventies. The effects of home taping look their toll; the ever increasing cost of records made them less attractive. And much of the novelty of rock music - the whole business of collecting records, going to concerts, wearing the badges, identifying with the artists, reading about their exploits, was beginning to pale.
   Older fans moved onto the task of supporting burgeoning families, and [he punk rock boom had singularly failed to produce many stars sufficient to support record companies in the manner to which [hey had grown accustomed. Desperate searches went on constantly if not for a mega-star, than at least for a group or artist who was going to sell more than a few thousand copies now that the million sellers seemed a dying breed.
   As usual, 'The Next Big Thing' that A&R men yearned to spot, was beavering away in obscurity, upheld only by a pitiful faith in his own right to be a star.
Would the kids scream once more? Hadn't the spirit of fanaticism, so essential to a healthy industry of fantasy, been exorcised by the priests of punk? After Jimmy Pursey and Johnny Rotten, how could pop ever support another teen idol? We should have known better.
   Perhaps it had all been done before, but a misty eyed graphic designer called Stuart Goddard, was determined that it should all be done again, for his benefit. He wanted an action-replay, but under his own rules. Marc Bolan, Gary Glitter, David Bowie, Roxy Music-they had all stuck to their glinsel and titter - so why shouldn't a man with courage, determination, artistic sensitivity and a severe case of acne?
   All his predecessors in British pop had succeeded by allowing free rein to their artistic expression and their unashamed love of the bold, posturing aspect of the artist as idol, a focus point for young dreams and escapism. Perhaps they had tamed the beast in rock, but in doing so brought a release of tension and pent up frustration inherent in the confused pioccss of growing up and finding an identity. Off wish the strait-jackets of society!
   The story of the transformation of Stuart Goddard into Adam Ant, and his sensational flight to stardom, is one of the most encouraging epics of recent times, if you are at all concerned with the singular importance of trivia in the lives of the masses.
   If Adam, not to mention his industrious Ants, has brought balm to the people, then his importance is sealed and his contribution has been as essential as subsidised bus fares and school milk. The acceptable fate of pop music then, is a positive social service. It may be difficult for the average petrol pump attendant or check-out girl to attain fame and individuality. Adam has done it for them.
   Adam did it for a whole spectrum of society during the first heady months of his rise. Company directors were observed tapping secretive toes to the strains of Stand And Deliver. Schoolboys flung off satchels and bicycle clips to rush to their bedrooms and daub their faces with white paint, scaring pet hamsters and elderly aunts in the process. School girls giggled, shrieked and wrote obscene letters to his fan club inviting a shocked Adam to partake of unspeakable practices at prearranged rendervous during half-term. Overweight and haggard rock journalists dashed out to buy typewriter ribbons and wondered whether 'Ant Fever' sounded better than 'Ant Mania'.
   Industry might be going to the dogs, but the country was going to the Ants. Television and radio were swamped by an output of exciting new pop music that dominated the charts. There had been nothing like it since er the Bay City Rollers? Since Slade? No - not since the Beatles!
   The Ants pop conquest began in summer 1980 when Kings Of The Wild Frontier, their July single release, broached the bottom end of the charts. It was followed by a whole spate of hits starting with 'Dog Eat Dog', 'Antmusic' the return of 'Kings Of The Wild Frontier' to the top of the charts, and 'Stand And Deliver´. The source of most of this material was his platinum album Kings Of The Wiid Frontier which stayed in the charts for an incredible nine months. Whenever it showed signs of slipping, it promptly went up again. The singles and albums charts became a veritable Ant music catalogue.
    But this sudden blitzkrieg was the culmination of several years of struggle and disap-pointment when Adam had fought his earliest battles for recognition in the beer, spit and urine-soaked hellpits of the London punk rock inferno. For Adam Ant was one punkrocker who learned his lessons, wiped the sputum from his brow and slowly fumbled his way out into the broad, sunlit uplands.
   Adam was caught up in the excitement generated by the Sex Pistols in 1976, after he saw them playing at St. Martin's College of Art. His studies as a graphic designer naturally led him to investigate the artistic imagery of rock and to be intrigued, nay flabbergasted by the way the Pistols, albeit in a crude way, under the influence of their mentor, Malcolm McLaren, seemed to mimic and mock the lumbering rock tradition, like revolutionary artists sawing the legs off the easels of the great masters.
   There was more pistol-whipping of society than sexual expression in the ferocious onslaught unleashed by John Lydon and Sidney Vicious Esq. but they sowed several seeds in the earnest young student, who had until then spent most of his time attempting to remove traces of burnt sienna from his national health glasses. 'I say you chaps, he may well have squeaked, 'I'm for forming a pop group. Anyone game?'
   Stuart Goddard had inherited his mother's Romany good looks, even though the ravages of youth at one time seemed likely to endanger them. The family are proud and there is that defensive streak that comes from knowledge, indeed first hand experience of persecution. Adam knew that during the Second World War, the gypsies suffered under the extermination policies of the Nazis and his father, a tank driver in the British Army, had seen the results of that when he was among those who relieved and uncovered the horrors of Belsen prison camp.
   The treatment of minorities is a theme that has cropped up many times in Adam's songs, whether Africans or American Indians, and it is this serious, considered and intelligent use of the pop medium which has ultimately given him much respect and credibility. Stuart was born on November 3, 1954, and grew up on a council estate. However sensitive he might have been, he had an early grounding in the attitudes and needs of every day kids. Indeed he wasn't that sensitive for when he went lo Marylebone Grammar School, he took up the none too gentle sport of rugby.
    Like most of his mates, Adam was enthralled by the pop stars of the day, and he especially liked Marc Bolan and T. Rex. He actually met Marc and asked him for an autograph which he still treasures. It was an act of generosity that made Adam think that if ever he became a star, he would always give fans an autograph, and when fame came, he attempted for a long time to answer every fan letter, until he was swamped by the sheer weight of letters.
   As far as schoolwork was concerned, Adam wasn't exactly a scholar. He most enjoyed playing rugby and it helped build up the famous physique and endurance for the long hours of performing, on stage, to come. He also tried his hand at playing the viola, one of the school instruments, and made his first attempt at singing, in a friend's band. The years at school were not entirely wasted, for Stuart Goddard was presented with A-level certificates for History and Art, which helped him when the time came to step out.
   As he absorbed the pop music currently in the charts he felt a growing affinity with Bryan Ferry and Roxy Music, and he went to see them performing at the Rainbow Theatre, in North London, in 1973. He was impressed by their stylish approach to blending manners, music, appearance and PR image. Some bands, particularly of the pub-rock persua¬sion, looked worse than their roadies after a hard night. Roxy, Bolan and Bowie were an aesthetic delight, despite the howls of 'Glam-Rock Bilge!' from purists, die-hards, and grumbleweeds.
   Like many rock musicians before him, Stuart the grammar school boy decided to become an art student, and he entered Hornsey Art College. He was over half way through his graphics course when he saw the Sex Pistols, and he knew that music was going to be the strongest influence on his life, and art would have to be bent before its will.
   While still at college though, he joined a band called Bazooka Joe, with his friend Danny Kleinman. One of the bands that supported them was the Sex Pistols!
   He became more open in his tastes develop¬ing a fondness for Cream and the drumming of Ginger Baker, and listening to blues and cajun music.
   Adam just couldn't see much future in spending his time writing theses, and didn't see how this would relate to his earning a living in the real world. But he was grateful for his art school training later when he began to do all the graphics for the Ants. Like his idol, Bryan Ferry, he was keen to place emphasis on attention to detail and keep up a high standard. When the time came, Adam would take care to control everything that related lo him and his image.
   So Adam quit Hornsey in early 1976, his life changed, he claimed, by the vision of the Pistols. He became a punk and rejoiced in the fact that you didn't have to be good to form a punk rock group. Indeed you didn't have to be able to play a musical instrument, such was the stripping bare of tradition.
   The rock scene had grown top heavy with bands with star instrumentalists, many of whom had been to Royal Colleges of Music, and weren't far short of classical music standard. Drummers were brilliant, guitarists ran rings around even earlier wizards like Jeff Beck and Eric Clapton in terms of speed and dexterity. It was all getting too much and nobody else could get a look in. Just as rock 'n' roll's raw exuberance had overthrown the dance bands in 1956, so in I976, exactly twenty years later, the old idols were overthrown, and there was a great trampling down of graven images - graven images in many cases, as they whimpered before the onslaught of vituperation, scorn and resentment.
   Punk rock quickly created its own classics and mythology, and hopping up and down on the fringes, desperate to be heard, was the ex-Stuart Goddard.
   He wasn't going to be a cartoon character, like Atom Ant, but a hunk of jailbait, in black leather and chains, taking the Sex Pistol ethos a stage further into militarism and sado-masochism. Adam & The Ants made their debut at London's Roxy Club on April 23, 1977.
   The impact of the Ants was considerable on the underground. His name was emblazoned on the leather jackets of every hard core punk. He was invited to appear in Derek Jarman's film Jubilee and recorded two of the sound-track numbers, 'Plastic Surgery' and 'Deutscher Girls'.

    His first gigs were disasters but few cared. Adam had credibility where it counted, and if the music press attacked him for being some kind of neo-fascist (which he hotly disputed), then so much the better. Audiences responded with that touching affection known only to the fraternity of punks. They threw bottles at him.
   'Only five fans turned up to see us at one of our first gigs’ recalls Adam. 'We played at the ICA Gallery in the Mall, and we got in by telling the organizers that we were a country and western group. After they heard us, they threw us out, after one minute!'
   Some of Adam's oldest fans have vivid memories of those pioneer gigs. Says Magenta, a rock publicist who works in Chelsea, and now handles such top names as Paul McCart¬ney & Wings and Iron Maiden: 'I used to go and see Adam a lot in the old days, but I don't think he was nearly as good as he is now. But even then he was terrifically sexy. He wore black make-up and black bondage clothes from the Sex Shop in Kings Road, which nobody dared talk about much then. He wore tight black leather trousers with lots of zips and the audience was very freaky and heavy. To tell the truth, I thought it was all a bit of a joke.'
   Indeed sex shops had already begun to display early posters of Adam in such garb, long before the general public became aware of the Ant in their midst.
   Another fan, Graham, aged 25, from Colchester in Essex saw Adam at Colchester Arts College in 1977. 'He was supporting Siouxsie and the Banshees and he was playing total punk, just three chord stuff. He had his manager, Jordan, with him, and she sang some of the numbers.'
   'Adam had terrible acne and long hair. Later I saw him in February 1978 at Chelmsford and he was absolutely brilliant, and had improved no end from the previous year. It was during the period when he was wearing a little kilt.
   'There was a riot that night because the other band had brought forty supporters along from Brixton. Once their band, called Void, had finished, they all went crazy. The police had to be called out to chuck 'em out, and they even used tracker dogs.
   'Adam had a very heavy punk following, but his fans were not violent. By 1979 he was really the leader of the Underground. All the punks can't help feeling that he has sold out, but I say good luck to him. His Kings Of The Wild Frontier album was brilliant.'
   One of Adam's younger fans is Ben, aged 15, from Kingston, Surrey, who never saw him in the old days, even though he followed all punk events and outrages. '1 was too young to go to the Vortex, or any of the punk clubs, but I heard all about him.'

   Ben was attracted by the legendary figure, and says: It was such original music and he was totally different in his style of dress, from anything that had gone before. A lot of kids had heard about Adam, but probably only saw him for the first time when he appeared on telly. My first time was when he played at the Dominion Theatre. All the audience stood up and he was great. But I was disappointed when he just introduced each number. I thought he was going to talk more to the audience, about Antmusic and stuff.'
   Like thousands of other new Ant People, Ben first heard Adam on his legendary Dirk Wears White Sox album, released on the independent Do It label on November 30, 1979.
   'That was good,' says Ben. 'Wholly original but wholly punk. Since then I think he has got a bit too commercial, and I didn't like him meeting royalty and going to Variety Club awards.'
   Mark P., editor of the earliest punk fanzine, Sniffin'Glue was among the regulars at the Ants' Tuesday night gigs at the 100 Club. 'It was very exciting to be there. I remember one number that went "Shine A Beacon On A Puerto Rican," and Jordan came on for one number called "Lou". The Ants always had a lot of good tunes, and were a very musical band. I knew Marco in those days before he joined the Ants. He was in a band called The Models, and they recorded that single "Freeze" and "Man Of The Year" for Step Forward. This was in 1977. Marco was a really nice person. He was a bit big and tubby and spoke in a high pitched voice. Technically he was a very good guitarist. He was from Harrow, and his parents had an Italian restaurant in the West End.

   'The thing I noticed about the band then was that their clothes came from the kids on the street and not from the designers. But Adam was developing his own style. He went for the Jim Morrison style leather trousers and he had black pencil lines coming from his sideburns onto his cheeks. He was never a political revolutionary. He was more involved in sexual politics and he appealed more to the hippie-punks, rather than the oi-punks.'
   Those early gigs polarized opinion in such a way that there is still a sharp division between those who think either the old Ants were much worse than the present band, or vice versa. Says Ian Birch, the respected rock critic, 'I hated the old Ants. I thought they were dreadful, until Adam had his rethink and took them away from that kind of pseudo-fascist stage act. I thought his act was not very pleasant. It was punk at its worst and a precursor of 'Oi' music. Adam was a Sex Pistols' camp follower, and he was lousy in the old days. I think he's much better as a pop star - and he looks much better!'
   It was inevitable that, just as Adam had become influenced by his idols, Ferry and Bolan, that kids all over the country would soon adopt whatever new trend or fashion the Ant Meister presented for their delectation. It was a tradition that went back to Teddy Boys - and Cliff Richard - copying the Presley quiff, snarl and gold lamé jacket.
   But says Ben: 'Some of the fans had very original ideas, and didn't just copy Adam. They painted zig-zag stripes down their faces, and didn't just wear the white streak across the face. Some put crosses on their eyes, and made up their hands, painting them completely white, and then adding patterns onto the white background. They paint anything that shows.'
   The punks themselves, if they were feeling in an unusually charitable mood, hoped that Adam's success might make the old punk style more acceptable on radio and TV. The rest just cut out his pictures from every magazine and stuck them on the bedroom wall in time-honoured fashion.
   But Peacock Punk was still but a fluttering feather in the future when Adam was dodging the spit and bottles on his way round the punk circuit. Marc Bolan had spent years in the wilderness of the late sixties underground scene, bopping with the hippies and Tyrannosaurus Rex, before Top Of The Pops beckoned with its skeletal fingers. And Adam too had to pay his dues and plot and scheme before he could become an all-sex entertainer.
   Marc Bolan would have been proud of him.
   There is something of the teacher in Adam Ant, even though he hates to preach. When he was still at grammar school he was so good at painting, he'd end up teaching the whole class, although doubtless his headmaster would have been alarmed if Adam introduced to them the delights of his favourite artist, Allen Jones, famous for his pictures of girls in stark black underwear.
   Despite all the adverse press criticism, Adam always took his role as communicator with audiences seriously. He learnt early on that it was easy to influence, and how swiftly words, gestures and ideas could be passed on and absorbed.
   More than a simple desire to attain pop star status, Adam was anxious to present his ever expanding audience with a whole package, a concept that would be perhaps more positive than the negative stance and nihilistic attitudes inherent in punk.
   The Clash and Sham 69 were blasting kids with songs of violence, and sounding a call to arms. Adam was not impressed. But he still needed help, and was delighted when he finally came into contact with Malcolm McLaren, the Sex Pistols' manager, who offered to take Adam under his cloak when they met at a party.
   McLaren was a hero to Adam, and it was mortifying when the manager suddenly dropped the lead singer and took the Ants of the day, Dave Barbe, Matthew Ashman and Lee Gorman, to form a new group called Bow Wow Wow. It was January 1980 and a turning point in Adam's career, that may have seemed like a disaster at the time. It led him on to greater glory.