Zpět na úvodní stránku / Home Home ADAM AND THE ANTS

CHRIS WELCH:"Adam & The Ants"
Historie "Antů" do roku 1981 / History of "Ants" till 1981

Zpátky na hlavní stránku o knize / Back to the main page about the book


Kapitola 3

   ROZRUCH KOLEM ANTŮ

   Vývoj Antů může být vysledován až k legendární kapele z umělecké školy nazvané Bazooka Joe, se kterou hrál Danny Kleinman, který později vytvořil logo Antů z Adamovy “indiánské” éry.
   Skupina Bazooka Joe vznikla v roce 1971 v souladu s významnou tradicí školních kapel jako Bonzo Dog Doo Dah Band a Deaf School. Hráli na stejné scéně jako Kilburn & The High Roads a The 101'ers, se kterými hrál Joe Strummer, později známý ze skupiny Clash. Význam takových kapel byl naprosto rozhodující ve vývoji britského rocku. Umělecké školy formovaly módní trendy a základní myšlenky a dodávaly nejen zdroj nápadů, ale vytvářely i perfektní prostředí pro studenty ke zkouškám jejich kapel mezi sporadickými návštěvami přednášek.
   The Bonzos byli jednou z Adamových oblíbených kapel, hlavně se mu líbila jejich comebackové album Let's Make Up And Be Friendly. Bazooka Joe, stejně jako The Bonzos, často mixovali staré popové hity – v jejich případě 'Pipeline' od The Chantays a 'Apache' od The Shadows – do jejich originálního materiálu.
   Danny a Adam byli oba na Hornsey a brzy byli vtaženi do kapely jako hráč na basu a zpěvák v letech 1975-76. Adam si přisvojil baskytaru pod vlivem jeho (dalšího) hrdiny z dětství Paula McCartneye a také hodně poslouchal Jacka Bruce a jeho hraní se skupinou Cream. Rovněž začal psát vlastní skladby s názvy jako „Quasimodo“ nebo „Brighton Rock“.
   V přestávce Adam někdy hrál ve dvojici s kamarádem Davem Angelem na akustickou kytaru, když zpívali písničku „Four Legged Friend“ od Roye Rogerse, kovbojskou písničku, kterou parodovali pro pobavení ostatních požitkářů. „Dováděl jsem je k výbuchům smíchu“, dodává láskyplně Adam.
   Bubeník Richard Wernham, teď hraje s Refugees, byl jedním z prvních členů Bazooka Joe, říká: „Byl jsem na střední škole Orange Hill v Edgware a Bazooka Joe jsme založili s Johnem Ellisem. Rozpadlo se to, ale potom to kytarista Danny Kleinman oživil. Dnes je z něj grafický designer, ale tehdy to už dost dlouho táhl, když se přidal Stuart na baskytaru. Měli docela dobré publikum v okolí Hampsteadu.
   Byli poloprofesionální kapela a hráli pohodovou muziku – něco jako teď hrají Madness. Ale bylo to trochu víc šokující. Byla tam doprovodná holčičí pěvecká skupina, která si říkala Lillets, která byla docela zvláštní. Všechny byly oblečeny ve stylu a ovlivněny filmem Clockwork Orange“.
   Richard si vzpomíná, že kapela nahrávala ve velkém nóbl domě v Stanmoru a na páscích je i Adam. „Ale nikdo tehdy nepředpokládal, že by mohly bát zajímavé a nikdo to nebral vážně. Hodně lidí, kteří se stali slavnými, prošlo tou kapelou“.
   Jednou, byl mlhavý večer roku 1976, hrála Bazooka Joe koncert v umělecké škole Martin’s na Charing Cross Road. Jejich předskokani způsobili senzaci. Říkali si Sex Pistols. Na Adama to mělo devastující dopad. Najednou skladba „Four Legged Friend“ ztratila smysl.
   „Hned jak jsem uviděl Rottena a hned jak otevřel pusu, bylo mi jasné, že potřebuji něco jiného. On byl tím chlápkem“, řekl Adam. Když Adam viděl Johnnyho Rottena vrčet a šklebit se se Sex Pistols, pochopil, že jeho působení s Bazooka Joe je u konce. Zařekl se, že si založí svoji vlastní punkovou kapelu a tak začal dávat dohromady B-Sides se spolužákem kytaristou Lesterem Squarem. A i když občas zvýšil hlas na konci textu, jak to dělal Rotten (navrženo tak, aby to vypadalo jako ochabující vítr), nebyl Adam plagiátorem. Místo toho načerpal energii, vztek a odhodlání.
   Měl zkušenost s vedením školní chlapecké skupiny ze střední školy, ale B-Sides se měli zapsat do historie jako předchůdci Antů. Měli několik neorganizovaných zkoušek, kapela toho moc nedosáhla, a protože se nerýsovaly žádné koncerty, pochopitelná frustrace se projevila a Adam kapelu rozpustil.
   Není víc skličující situace, než když ne zrovna sehraná kapela hraje sama pro sebe… bez sladkého zvuku potlesku. Anebo dokonce trochy peněz na pivo obdržených na konci večera. Všechny slavné rockové kapely se dostaly do podobné situace v některé z etap jejich kariéry. Pouze ty nejodhodlanější a talentované přežily.
   Punk rocková scéna se zatím rozrostla do takových rozměrů, že Sex Pistols se objevovali každý den v titulcích hlavních zpráv, jak jejich ztřeštěné kousky ohromovaly publikum a šokovaly hudební byznys, který si myslel, že jsou jen noví Rolling Stones. Nahrávací společnosti ostrouhaly, starší rockoví lídři uráženi a staré principy lásky a míru, ještě se vznášející nad rockem od šedesátých let, byly nakonec pohřbeny v chaosu běsnění, cynismu a násilí. Bylo to jako Maova kulturní revoluce, když rudé gardy plivaly opovržení a kritiku na starší generaci a zapudili veškerý pokrok. Vědci mohou argumentovat, že punk byl vlastně vzdálenou ozvěnou zvláštních otřesů na Blízkém východě, protože to vyvolávalo reakce napříč lidskou civilizací.
   Punk rock měl svůj vlastní ušlechtilý „princip ega“, jakýsi druh puritánství pracující třídy, živený záští a opovržením. Pro zmateného, ale liberálního kluka ze střední školy to muselo znít jako signál k revoluci a klíč k odemčení okovů společenského nevolnictví. Hudebníci, rockoví žurnalisti a dokonce pár přeběhlíků od rockového zřízení se strkali, aby získali místo u táborových ohňů nové punkové armády.
   Ale jako u všech revolucí, ideály zhořkly, smysl pro cíl a jednotu se pokřivil a vytratil, a když Adamova kapela podepsala smlouvu se CBS, nebyl už punk, který chtěl Adam tak dychtivě propagovat, vlajkovou lodí společnosti.
   Přetrpěl několik neradostných a bolestných zkušeností v blízkosti mnohem víc zapálených stoupenců punkového hnutí. Ne všichni spatřovali v nihilismu a sado-masochismu estetický koncept uměleckého vyjádření. On, který burcoval dav, tak dělal na vlastní nebezpečí, ale dav má odporný zvyk brát věci doslovně a nakonec se stává víc oddaným a nebezpečným, než sami lídři a šiřitelé myšlenek. Punk rock se stal způsobem života a noc co noc rituálem násilí a úpadku.
   Mnoho z těch, kteří navštívili punková útočiště jako je Vortex nebo Roxy klub v londýnském West Endu, v očekávání zjevení nových počátků, namísto toho našli naštvanou mládež plivající na kapely v orgii revizionismu. Anti-fanoušci pogující (pozn.:punkový styl tance) v davu byli hvězdami. Anti-hrdinové na jevišti byli jen doplněk – použít a pohanět. Mohlo to být ryzí a významné, ale jen těžko to mohlo být příjemné. Adam později popsal Roxy procítěně „dírou do prdele“. A rozhodně není překvapení, že se Adam cítil být rozčarovaný, vzhledem k tomu, že jednou pocítil nesnesitelnou bolest od prstů jednoho chlápka, který se mu snažil vyrvat kus masa ze zad, když ho nečekaně napadl zezadu. Jeho nehty se hluboko zaryly a útočník klidně vysvětlil, že si myslel, že se tímhle gestem bude Adam souhlasit. Prostě se jen přidal k bondáži, která probíhala na jevišti. Mělo to daleko k tajným slastem časopisů, které vám přijdou do schránky zabalené v nenápadném hnědém obalu.
   Ale Adam byl ostřílený kozák (jako Arthur Askey – slavný anglický komik) a „šou“ musela pokračovat dál – alespoň tak dlouho, dokud byl schopen ustát bolest.
   V první kapele Antů byli Lester Square (kytara), Andy Warren (basa) a Paul Flanagan (bidí). Bylo to na začátku roku 1977 a Anti tvrdě pracovali na hudebním materiálu, ale pořád jim to připadalo nemožné najít práci, dokud v květnu neodešel Lester a obnovení Anti si bez ostychu otevřeli cestu do galerie ICA na ten slavný koncert „country a western“. Mimochodem, Adam se na to vystrojil do své výstroje ve stylu bondáž. Protože Adam byl hodně ovlivněn ilustracemi svého oblíbence Allena Jonese a přenesl do své osobní visáže oblékání věcí ve stylu bondáž pro potěchu ostatních nadšenců.
   Bylo to považováno čistě za legraci a prostě jen posun dál od sbírání čísel z motorů, známek a slepování modelů katedrály Sv. Paula ze sirek. Ale když se zvěst o sadomasochismu rozšířila, vedlo to k nejrůznějším zmatkům a nepochopením. Skladby jako „Deutcher Girls“ tomu moc nepomohly. Adam byl nařčen ze sympatizování s nacismem. Bylo to naprosto směšné, ale Adam byl ohromený a naštvaný z toho, co se začalo objevovat od kritiků. Stal se podezřívavý a mrzutý, cítil se být pranýřován a zesměšňován, nebo ještě hůře, ignorován. Zdálo se to být hodně nespravedlivé. Potom všem kolem Sex Pistols, kteří zjevně nebyli sexy, ale byli oslavováni jako zachránci rocku, zatímco Adam, který vypadal lépe než kdokoliv z nich, byl vylíčen jako monstrum.
   Komunikoval s malou, ale loajální skupinkou následovníků prostřednictvím vlastního fanzinu a cítil, že tenhle hlas je mnohem účinnější, než známé rockové časopisy. Na jeho hrbolatě psaných stránkách vysvětloval svou filozofii „Antmusic for sex people“ (pozn.: něco jako „mravenčí muzika pro lidi, co mají rádi sex“), toho válečného ryku, který ho přenesl do osmdesátých let.
   Vysvětloval, že „sex people“ nejsou podivíni, kterých je třeba se bát, ale jen obyčejní lidé, kteří mají rádi sexuální praktiky a představy – stejně jako Adam Ant. Ano – v jeho textech a vizuálním ztvárnění byl prvek sadomasochismu, ale to by nemělo pobuřovat ty, kteří propagovali rovnost mužů a žen v takových decentních publikacích, jako je Time Out. Těmto seriózním propagátorům ale unikla pointa. Adam jen bojoval za odstranění tabu, která souvisela s naprosto přirozenými touhami, tak často označovanými za „úchylky“.
   Adam uvažoval o tom, že když mohou tyto myšlenky promlouvat v kresbách Allena Jonese a Hanse Bellmera, mohou fungovat i v rock’n’rollu. Malcolm McLaren a Viv Westwood ukázali cestu ke svobodě svým obchodem s názvem Sex a Adam teď chtěl oslovit širší publikum a ukázat mládeži, že takové představy jsou neškodné.
   Je zvláštní, že když se Adamovo publikum začalo rozrůstat až k davu skoro všech hodně mladých lidí, začal se zklidňovat a upouštět od sado-maso vzhledu v odpověď na nátlak těch, kteří si mysleli, že to může být škodlivé.
   Adama nejvíc rozzlobil útok v hudebním tisku, který se oddával náhlému a nesmyslnému záchvatu moralizování. „Naházeli na nás víc špíny, než by se vešlo na náklaďák“, postěžoval si.
   Problémy skutečně začaly, když bylo jeho psaní trochu ovlivněno obrazy, které byly využity v minulosti propagandou nátlaku totalitních režimů. Dirk mohl nosit bílé ponožky, ale tohle bylo vidět v příliš mnoha válečných filmech. Adam ale trvá na tom, že nenávidí nacizmus a zatímco jeho skladba „Deutcher Girl“ je o člence nacistické organizace, je to v podstatě jen staromódní milostná píseň. Vyvolalo to rozruch v Německu, celkem pochopitelně, když se tam kapela objevila na raném evropském turné. V Londýně mu fanoušek sado-maso poškrábal záda. V Německu ho napadli zbraněmi.
   Nevinný Adam se inspiroval u dalšího svého idolu. Tentokrát ne Artura Askeye, ale Lennyho Bruce, zesnulého amerického satirika, který na začátku šedesátých let šokoval odkrytím mnoha tabuizovaných témat.
   V roce 1977 do kapely přišel Dave Barbe, skvělý bubeník, jehož práce dala sílu nahrávání alba Dirk Wears White Sox. Lester Square odešel v tom roce jen 2 dny před koncertem v galerii ICA a byl nahrazen kytaristou Markem Gaumontem. Ten brzy odešel, aby si založil vlastní kapelu a byl nahrazen Johnnym Bivouacem, zatímco Jordan přišla do skupiny pomoci se zpěvem. To byla silná kombinace.
   Adam poprvé potkal Jordan v obchodě Sex, když si prvně koupil triko s motivem „Sexuální násilník z Cambridge“. Nebylo to, jako by potkal Noela Cowarda nebo Vivian Leightovou, ale byl to dojemný okamžik. Adam pozval Jordan, aby se přišla podívat na jejich kapelu do Man In The Moon, hospody na Kings Road, kde přeskakovali X-Ray Specs se zpěvákem Polystyrenem.
   Jordan byla nejvíc nadšena nezkušeným vystoupením Antů a rozhodla se jim pomoci.
   „Jordan byla jako naše matka“, řekl Adam, „nikdy jsme neměli žádnou smlouvu, ale ona nás měla ráda a hodně nám v začátcích pomohla, když jsme to potřebovali. Hodně jí dlužíme.“
   V tom roce se věci přihodily rychle. S Jordan v roli manažerky/zpěvačky, publicitou díky účinkování v „šou“ Johna Peela, a řadou holek na jednu noc po celé zemi, se poselství Antů rozšířilo.
   Punkové hnutí mělo být zvěčněno na plátně ve filmu Jubilee, režírovaném Derekem Jarmanem. Adam and the Ants byli přizváni k účasti a nahráli dvě skladby pro film – "Plastic Surgery" a "Deutcher Girls".
   Adam se byl jednou večer podívat na koncert americké kapely Ramones v Roundhouse na Chalk Farm Road, když k němu přistoupil Jarman a zeptal se ho, jestli by si tak trochu nechtěl ve filmu zahrát. Adam se neviděl jako herec, nicméně dodává: „Neměl jsem žádné peníze. On mi nějaké nabídl, tak jsem souhlasil.“ Film byl produkován další důležitou postavou v Adamově životě, Howardem Maylanem, a jeho role byla vystavěna do něčeho, co bylo víc než jen „tak trochu“.
   Po úspěchu filmu se Jordan rozhodla, že už má dost zpívání s Anty a odjela do Itálie, aby se snažila dostat k filmu. Jordan a Johnny Bivouac hráli svůj poslední koncert s Anty v Roundhouse v květnu 1978, znovu jako předskokani X-Ray Specs. Kromě filmu Jubilee a vydání jeho soundtracku se nejdůležitější událostí roku stal podpis smlouvy se společností Decca Records, které vyústilo ve vydání nového singlu „Young Parisians“ v prosinci 1978.
   Líbánky s Deccou ale netrvaly dlouho, kdysi slavná britská nahrávací společnost podepsala kontrakt s kapelou na rok. Měly být vydány 2 singly a Decca si ponechala možnost vydat album.
   Nepochybně se Decca necítila úplně dobře, že zabředli do punkového chaosu jaksi proti jejich jemnému vkusu. Adam si všiml, jak ho vidí díky filmu Jubilee a skladby na soundtracku moc nepomohly. Ale také cítil, že mají dobré pracovní vztahy. „Není nutné, abychom se navzájem milovali“, myslel si.
   „Young Parisians“ přišlo se saxofony a akordeonem spíše v duchu bližšímu divadelnímu kabaretu než k hitparádovým hitům. Text byl zjednodušující – přinejmenším. „Young Parisians are so French“ prozpěvoval Adam. Nebylo to zrovna objevné a ani tří akordové pogo běsnění. „Chtěl jsem být nepředvídatelný“, říká Adam „ta poslední věc, kterou by lidé od nás očekávali“.
   „Lady“, druhá strana singlu, se objevila na obalu nakreslena spíše jako zralá žena s maskou, vysokými kozačkami a něčím jako korzetem. Byla to legrační rýmovačka napsaná už před několika lety inspirovaná náhodnou poznámkou Dava Tampina, kdysi bubeníka B-Sides.
   Kamarádi byli na večeři, když si Dave uvědomil, že nedávno viděl „dámu, a ta byla nahá“. Zdála se to být nevinná poznámka, ale způsobila spoustu smíchu a veselí. Písnička slušně „odsejpala“, hnána zvuky svištící rákosky, kterou anonymní „práskač“ použil s vrozeným grifem nebo alespoň s dlouhou praxí. Finální opakovaná fráze „nahá, nahá, nahá“ připomínala nahrávku jednoho z komiků Petera Cooka o nahých dámách.
   S těmito nepravděpodobně spárovanými písněmi Adam opakoval historii. Decca měla neobyčejný zvyk nahrávat britské hvězdy v začátcích jejich kariéry a potom ty potenciální „obry“, kteří procházeli svým experimentálním obdobím, nechala jít.    Před deseti lety mladý David Bowie nahrál pro společnost Decca zvláštní netradiční skladbu, ale našel se až jako Ziggy Stardust v RCA.
   Navzdory počátečním velkým nadějím Adam na konci roku opustil společnost Decca a jeho debutové album bylo nahráno u slibně se rozvíjející nezávislé společnosti Do-It Record. Ale nejdřív jim dal singl se skladbami „Zerox“ a „Whip In My Valise“, vydaný v červenci 1979.
   Někteří zaměstnanci Deccy litovali, že Adam odchází a cítili, že ztrácí potenciální hvězdu, ale společnost šetřila a stejně jako EMI strádala recesí. Nejvyšší vedení společnosti zkusilo dostat alespoň kousek investice do Adama, když dosáhl úspěchu. Singl „Young Parisians“ byl znovu vydán v roce 1980 a to už skóroval v žebříčcích. Mělo to hořké pokračování v roce 1981, když Decca zkusila vydat LP s ranými demo nahrávkami Antů. Adam uspěl, když obdržel rozhodnutí nejvyššího soudu proti společnosti Decca, které zakázalo použití demo-nahrávek.
   Jeho námitky byly, že nahrávky nebyly vytvořeny pro vydání, ale jen pro demonstrační účely. Nahrála je jiná kapela, než byli ti slavní Anti osmdesátých let, nereprezentovaly novou kapelu, měly velice špatnou kvalitu a v každém případě by způsobily přesycení trhu v době, kdy už tak měl plno hitů v žebříčcích.
    Adam v prohlášení u soudu řekl: „Když vznikly ty demo nahrávky a já jsem pracoval pro společnost Decca, nebyl jsem příliš známý. Ale v posledních několika měsících jsem měl štěstí a stal jsem se hodně slavným. Decca se teď snaží přiživit na mé současné popularitě.“
   14 skladeb nahraných v roce 1978, dvanáct z nich demo snímky, se objevilo na bootlegu. Kromě „Young Parisians“ a „Lady“ tam byly také 'Boil In The Bag Man', 'The Day I Met God', 'Catholic Day', 'Family Of Noise', 'Whip In My Valise', 'Fall In', 'Bathroom Function', 'Rubber People', 'Christian Dior', 'Song For Ruth Ellis', 'Red Scab' a 'Juanito The Bandito'.
   Bylo vyřčeno následující prohlášení: „Mám ztratit celou svou reputaci, protože jsem to složil já. Moje umělecká pověst je v sázce.“
   Decca namítala, že nahrávky vznikly podle jejich normálního standardu a mohly by být použity jako „mastery“ bez dalších úprav a dohrávek. Nemysleli si, že jedno album „navíc“ by mohlo poškodit Adamovu kariéru. Ale soudce byl jiného názoru a potvrdil Adamovy námitky.
   V srpnu 1979 rychle pokračovala práce na debutovém albu, skvělém „Dirk Wears White Sox“ s titulem věnovaným britskému herci Dirkovi Bogardovi, hvězdě takových vlivných filmů, jako „Victim, The Servant“ nebo Night Porter“. Složení kapely nahrávající album bylo: Dave Barbe bicí, nováček Mathew Ashman kytara a piano, Andrew Warren baskytara. Adam zpíval všechny vokály, hrál na elektrickou a akustickou kytaru, piano a foukací harmoniku.
   Bivouac odešel, protože nehrál to, co Adam chtěl a celkově si moc nesedli. Vizionáři musejí dělat tvrdá rozhodnutí a Adam před nimi neuhýbal. Novému kytaristovi bylo jen šestnáct. Podpořen svou tříčlennou kapelou se Adam cítil bezpečně a připraven na další novou bitvu.

Chapter 3

   ANT ANTICS

   The genesis of the Ants can be traced back to a legendary art school band called Bazooka Joe which featured guitarist and singer Danny Kleinman who later designed an Ant logo for Adam's Red Indian period.
   Bazooka Joe started out in 1971 and was in the grand tradition of art school bands like the Bonzo Dog Doo Dah Band and Deaf School. I hey were on the same scene as Kilburn & The High Roads and the 101'ers, featuring Joe Strummer, later of Clash fame. The importance of such bands has been crucial to the development of British rock. The art schools led the way in fashions and concepts, and provided not only a melting pot of ideas, but created a perfect environment for students to rehearse groups, in between spasmodic attendance at lectures.
The Bonzos were one of Adam's favourite bands and he particularly liked their Let's Make Up And Be Friendly comeback album. Bazooka Joe, like the Bonzos, often mixed old pop hits - in their case 'Pipeline' by the Chantays and 'Apache' by the Shadows - into their own original material.
   Danny and Adam were both at Hornsey and the latter was quickly co-opted into the band on bass and vocals during 1975776. Adam had taken up bass, under the spell of his childhood hero (another one) Paul McCartney, and also listened a lot to Jack Bruce and his work with Cream. He also started writing his own songs with titles like 'Quasimodo' and 'Brighton Rock'.
   In the intermission Adam sometimes played a duo spot with his friend Dave Angel on acoustic guitar, when they sang Roy Rogers' 'Four Legged Friend' a cowboy song which they parodied for the amusement of fellow hedonists. 'It used to crack 'em up,' says Adam fondly.
   Drummer Richard Wernham, now with the Refugees, was an early member of Bazooka Joe and says: 'I was at Orange Hill grammar school in Edgware and we formed Bazooka Joe with John Ellis. It broke up, then, Danny Kleinman on guitar started it up again. He's now a graphics designer, but he kept it going for a long while and Stuart came in on bass. They had a good following around Hampstead.
   They were a semi-pro band and played goodtime music - a bit like Madness are now. But it was more outrageous. There was a backing girl vocal group called the Lillets which was quite strange. Everyone dressed up and was influenced by that movie Clockwork Orange.'
   Richard recalls that the band recorded 'at a big flash house in Stanmore' and the tapes would have featured Adam. 'But nobody thought they were significant at the time or look it seriously. Lots of people went through the band who have since become famous.'
   One steaming night in 1976 Bazooka Joe played a gig at St. Martin's School of Art, in Charing Cross Road. The support band caused something of a sensation. They were called The Sex Pistols. The effect on Adam was devastating. Somehow 'Four Legged Friend' didn't seem so meaningful.
   'As soon as I saw Rotten and he opened his mouth, I knew I needed something else. He was the man,' said Adam. When Adam saw Johnny Rotten snarling and sneering with the Pistols, he realised his sojourn with Bazooka Joe was over. He vowed he would form his own punk group and he called into creation the B-Sides, with one Lester Square, a fellow student, on guitar. Beyond occasionally raising his voice at the end of a lyric in the Rotten style (designed to disguise flagging wind), Adam was not an overt copyist. Instead lie absorbed the energy, the fury and the dedication.
   He had experience of leading a schoolboy band while at grammar school, but the B- Sides were to go down in history as the progenitors of the Ants. There were desultory rehearsals, the band did not achieve much, and as there were virtually no gigs to be had, understandable frustration set in, and Adam split.
   There is no more depressing situation than being in a half-rehearsed band playing to itself... without the sweet music of applause. Or even some beer money by the end of the evening. All great rock bands have been in the same situation at some stage in their careers. Only the most determined and talented survive.
   The Punk Rock scene meanwhile had taken off to the extent that the Sex Pistols were headline news every day as their increasingly outrageous exploits stunned the public and shook up the music business who thought they were merely the new Rolling Stones. Record companies were ripped off, elder statesmen of rock abused, and the old principles of love and peace, still hanging over rock's thinking from the sixties, were finally buried in a welter of rage, cynicism and violence. It was like Mao's cultural revolution, when Red Guards poured scorn and criticism on their elders, and banished all progress. Scientists may yet prove that punk was indeed a distant echo of that strange upheaval in the Far East, as it sent ripples across humanity.
   Punk rock had its own high-minded I principles, a kind of working class puritanism, fuelled by spite and contempt. To a confused, but open-minded grammar school boy it must have seemed a trumpet call to revolution, and a key to unlock the chains of social bondage. Musicians, rock journalists and even a few turncoats from the rock establishment jostled for a place at the camp fires of the new punk army.
   But as with all revolutions, ideals became soured, the sense of purpose and unity distorted and lost, and when Adam's band signed to CBS, the bastion of corporate rock, he was at pains to emphasise it wasn't a punk lock flagship.
   He had endured quite a few grim and painful experiences at the hands of the more wild-eyed exponents and devotees of the punk movement. Not all of them saw nilhism or sado-masochism as aesthetic concepts or artistic images. He who rouses the mob does so at his peril, and the mob have a nasty habit of taking things at face value, and ultimately becoming more committed and dangerous than the leaders and sowers of ideas. Punk Rock became a way of life, a nightly ritual of violence and degradation.
   Many who visited the punk havens like the Vortex and Roxy clubs in London's West End, expecting revelations of a new dawn, found instead sullen youths spitting on the bands in an orgy of revisionism. The anti-fans pogo-ing in the audience were the stars. The anti-heroes on stage were merely the accompaniment, to be used and abused. It may have been pure and important, but it was hardly pleasant. Adam later described the Roxy, with much feeling, as a 'shit hole'. And it was hardly surprising he felt so disenchanted for it was there one night that he experienced the excruciating pain of a man's fingers tearing the flesh from his back, as he attacked Adam unexpectedly from the rear. His finger nails digging deep, the assailant calmly explained that he thought Adam would approve of this gesture. He was simply joining in the bondage stage act. It was all a far cry from the secret pleasures of magazines arriving in plain brown paper wrapping through the letter box.
   Adam was a trouper however, (like Arthur Askey) and the show had to go on - for as long as he could stand the pain.
   The first Ants band consisted of Lester Square (guitar), Andy Warren (bass) and Paul Flanagan (drums). It was early 1977 and the Ants worked hard on material but still found it impossible to find work, until May when Lester quit and the revamped Ants brazened their way into the ICA Gallery restaurant, for the famous 'country and western' gig. Incidentally, Adam turned up for that in his bondage gear. For Adam was heavily under the spell of his favourite Allen Jones illustrations, and had taken to private displays wearing bondage gear for the delectation of fellow enthusiasts.
   It was considered all clean fun, and just a Mage further on from collecting engine numbers, stamps or constructing models of St Paul's Cathedral out of matchsticks. But when rumours of sado-masochism spread, it led to all kinds of confusion and misunderstanding. Songs like 'Deutscher Girls' did not help. Adam stood accused of being a Nazi sympathiser. It was ridiculous, but Adam was astonished and angry at the reception he began to get from critics. He became suspicious and sullen and felt he was being pilloried, ridiculed, or worse, ignored. It seemed most unfair. After all the Sex Pistols, patently unsexy, were feted and hailed as the saviours of rock, while Adam, who was better looking than any of them, was depicted as a monster.
   He communicated to his small but loyal following through his own fanzine, and felt that such organs did a much better job than the recognised rock press. In its rough-typed pages he explained his philosophy of Ant music for sex people, the battle cry that was to carry him into the eighties.
   He explained that sex people were not freaks to be feared, but every day, ordinary folk who enjoyed sexual practices and imagery - lather like Adam Ant. Yes - there was a sado-masochistic element in his lyrics and graphics, but this should not outrage those who campaigned for sexual equality in such sober publications as Time Out. These earnest campaigners had missed the point. Adam was merely battling to remove taboos which adhered to perfectly natural desires, all too often labelled as 'hang-ups'.
   Adam was convinced that if such ideas could communicate in the paintings of Allen Jones and Hans Bellmer, then they could work within rock 'n' roll. Malcolm McLaren and Viv Westwood had shown the way to freedom with their shop Sex, and now Adam wanted to reach a wider public and show the kids that such imagery was harmless.
   Strangely enough, when Adam's audience began to expand to reach a whole mass of very young kids, he began to cool off his use of SM imagery, in response to pressure from those who thought it might actually be harmful.    Adam was most angry at the attacks made on him in the music press which indulged in a sudden and unlikely fit of moralising. 'We've had more dirt thrown at us than a corporation dust cart,' he complained.
   The trouble really began when his writing was briefly influenced by the images that had been utilised in the past by the propaganda machines of the forces of totalitarianism. Dirk might wear white sox, but he had seen one too many war films. Adam insisted however that he abhorred Nazism and while his song 'Deutscher Girls' was about a member of a Nazi organisation, it was basically just an old fashioned love song. It caused a stir in Germany, not unnaturally, when the band appeared there on an early European tour. In London SM enthusiasts had scratched his back. In Germany they threatened him with guns.
   Innocent Adam was taking his cue from another idol. Not Arthur Askey this time, but Lenny Bruce, the deceased American satirist, who shocked the early sixties by lifting the wraps on many a taboo subject.
   In 1977 Dave Barbe joined the band, a brilliant drummer whose work gave great strength to the performances on the White Sox album. Lester Square had quit earlier that year just two days before the ICA gig, and was replaced by Mark Gaumont on guitar. He soon left to form his own band, and was replaced by Johnny Bivouac while Jordan came into the fold to help out with vocals. It was a powerful combination.
   Adam first met Jordan in Sex when he bought his first Cambridge Rapist T-shirt. It wasn't quite Noel Coward and Vivien Leigh, but it was a touching moment. Adam invited Jordan to see him play with the band at the Man In The Moon, a pub in the Kings Road, where they were supporting X-Ray Specs with singer Polystyrene.
   Jordan was most impressed by the fledgling Ant's performance and felt moved to help him. 'Jordan was like a mother to us,' said Adam, 'There was never a contract between us but she liked us and helped us a lot in the early days, when we needed help. We owed a lot to her.'
   Things happened fast that year. With Jordan as manager/singer, exposure on the John Peel Show and a string of one nighters around the country, the Ant message spread.
   The punk movement was to be captured on film, in Jubilee, directed by Derek Jarman. Adam and the Ants were invited to take part and recorded two tracks for the movie, 'Plastic Surgery' and 'Deutscher Girls'.
   Adam was at the Roundhouse in Chalk Farm Road one night watching a gig by the American punk band the Ramones, when he was approached by Jarman who asked him if he'd like a bit-part in the film. Adam didn't see himself as an actor but says: 'I had no money. He offered me some, so I did it.' The film was being produced by another manager figure in Adam's life, Howard Maylan, and his appearance was built up into something more than a bit-part.
   After the success of the movie, Jordan decided she had had enough of singing with the Ants and went off to Italy in search of career in films. Jordan and Johnny Bivouac played their last gig as Ants at the Roundhouse in May 1978, once again supporting X-Ray Specs. Apart from the release of the Jubilee film and soundtrack album, the most important event of the year was signing a contract with Decca Record which resulted in the release of a new single, Young Parisians', in December 1978.
   The Decca honeymoon didn't last long but the once mighty British record company signed the band for a year. There were to be two single releases and the company retained option for an album.
   There was undoubtedly an uneasy feeling at Decca that they had got sucked into the punk morass somewhat against their finer feelings. Adam realised the image they had gained through Jubilee and the soundtrack songs had not helped. But he felt they had a good working relationship. 'We don't have to love each other,' he thought.
   'Young Parisians' came complete with saxophone and snatches or accordion in a rather camp production more suited to cabaret of theatre than the charts. The lyrics were simplistic - to say the least. 'Young Parisians are so French', warbled Adam. It was not exactly a revelation, nor was it a three-chord pogo rave up. 'I wanted it to be unpredictable,' said Adam, 'the last thing people would expect from us.'
   'Lady', the B-side, was illustrated on the sleeve with a drawing of a rather tough old bird wearing a mask, boots and some species of corset. It was an amusing ditty, composed some years earlier, and inspired by a chance remark by Dave Tampin, one time drummer with the B-Sides.
   The friends were at dinner when Dave suddenly observed that he had recently seen 'a| lady, and she was naked'. It seemed an ingenuous remark and caused much mirth and merriment. The song had a driving beat, urged along by the sound of a swishing cane, the anonymous caner in the studio performing with the skill born of long practice. The final, repeated phrase, 'nude, nude, nude,' recalled one of comedian Peter Cook's records on the subject of naked ladies.
   With this unlikely pairing of songs, Adam was repeating history. Decca had the curious habit of recording British stars early in their careers, then dropping potential giants who were obviously working through their experimental period.
   Ten years earlier, the young David Bowie had recorded strange, off the wall love songs for Decca, but had to find his feet as Ziggy Stardust with RCA.
   Despite initial high hopes, Adam left Decca at the end of the year and his debut album was released on an up and coming independent label, Do-It Records. But first he gave them a single, 'Zerox', and 'Whip In My Valise', released in July 1979.
   Several Decca staffers were sorry to see Adam go and felt they had missed out on a potential star artist, but the company was cutting back, and like EMI was suffering from the recession. The higher echelons of the company were not above trying to get some returns on their investment when Adam scored success elsewhere. 'Young Parisians' was reissued at the end of 1980 and this time it charted. There was a bitter sequel in 1981 when Decca tried to issue an LP of early Ant demos. Adam successfully obtained a High Court injunction against Decca Records, preventing them from using his demos.
   His objections were that the recordings were not made for release, but for demonstration purposes only. They were made by a different band from the famous Ants of the eighties, they didn't represent the new band, they were of poor quality and would in any case saturate the market at a time when he had many hits in the chart.
   Said Adam in a statement to the court: 'At the time when these demonstration recordings were made and I was under contract with Decca, I was not very well known. However in the last few months I have been fortunate enough to become extremely popular. Decca are now seeking to cash in on my current popularity.'
   There were fourteen tracks recorded in l978, twelve of them demos, which had already appeared on a bootleg LP. Apart from 'Young Parisians' and 'Lady' there were also 'Boil In The Bag Man', 'The Day I Met God', 'Catholic Day', 'Family Of Noise', 'Whip In My Valise', 'Fall In', 'Bathroom Function', 'Rubber People', 'Christian Dior', 'Song For Ruth Ellis', 'Red Scab' and 'Juanito The Bandito'.
   The statement went on: 'I have my entire reputation to lose because they are my compositions. It's my artistic integrity at stake.'
   Decca claimed that the session tapes were up to their normal standards and could be used as masters 'without the need for further recording'. They didn't think that 'one more album' could possibly harm Adam's career. But the judge thought otherwise and upheld Adam's case.
   Back in August 1979 work continued apace on the debut album, the brilliant Dirk Wears White Sox with its title dedicated to British film actor Dirk Bogarde, star of such influential films as Victim, The Servant and Night Porter. The line up on the album included Dave Barbe on drums, new boy Matthew Ashman on guitar and piano, Andrew Warren on bass, and Adam on all the vocals, electric and acoustic guitar, piano and harmonica.
   Bivouac had gone because he wasn't playing what Adam wanted and things just weren't working out between them. Men of vision have to make harsh decisions, and Adam did not duck them. The new guitarist was only sixteen but with his three-piece band behind him, Adam felt secure and ready for fresh battles ahead.