Zpět na úvodní stránku / Home Home ADAM AND THE ANTS

CHRIS WELCH:"Adam & The Ants"
Historie "Antů" do roku 1981 / History of "Ants" till 1981

Zpátky na hlavní stránku o knize / Back to the main page about the book


Kapitola 4

   ZÁSADNÍ ZMĚNA STYLU

   Na konci roku 1979 potkal Adam Malcolma McLarena na večírku. McLaren byl chlápek, který manipuloval médii a pomohl vybudovat mýtus Sex Pistols.
   „Ahoj, Adame, jak ti šlapou Anti?“ ptal se. Zdálo se to být bezvýznamná poznámka. Neptal se, například „Ahoj, Adame, jak bys rád přetvořil známý vesmír?“
   Ale Adam byl nadšený setkáním s chlápkem, který je považován za hrdinu. Začali se bavit s velkým nadšením a Adam si řekl, že ten chlápek, který měl moc na punkem, je skutečně „prima chlap“. McLaren samozřejmě pomohl Adamovi zbořit hranice undergroundu – alespoň tak se to jeví. Nový manažer mu ale jen málo věnoval dostatečnou pozornost, dokud mu Adam neukázal nějaká videa a nepředstavil ho Antům. Teprve později začal Adam pochybovat o moudrosti tohoto rozhodnutí.
   Paulo Hewittovi, rockovému publicistovi, řekl: “Ten chlap, podle mého názoru, je génius a je jediný génius, se kterým jsem kdy mluvil. Je hrdina, a hrdinové by měli zůstat viset na zdi. Ale neměl bys s nimi nikdy spolupracovat, protože zničí veškerou tvoji fantazii.
   Mezitím Andy Warren odešel z kapely v jednom ze svých obvyklých osobních zvratů, nahradil ho Lee Gorman. Hráli na jejich prvním, a jak se ukázalo i posledním koncertu v Electric Ballroom v Camdenu na Nový Rok 1980. Jejich popularita by možná rostla, ale v kapele to vřelo.
   McLaren poradil Adamovi, aby odešel od Do-It Records a jak se často přihodí na nejisté cestě ke slávě, bylo ještě hodně obviňování, když se nahrávací společnost ozvala poté, co umělec odešel.

   Nejdřív Adam pochyboval a měl pocit viny z ukončení spolupráce s Do-It poté, co udělali tak dobrou práci na desce „Dirk Wears White Sox“, která se dostala do nezávislých žebříčků. „Byli to milí lidé a udělali hodně dobré práce kolem Antů“, řekl. Ale později společnost vydala „Physical“, Adamův hymnus, při kterém předvádí svůj senzační striptýz, navíc jako B-stranu. Byla to nevyhovující „příšerná verze“, která byla vydána bez jeho souhlasu. Byla to jedna z jeho oblíbených skladeb a jeho rozzuřilo, že Do-It s ní mohla takhle zacházet takovým přezíravým způsobem. Problém s nahráváním desek pro nahrávací společnosti je ten, že mají ve zvyku je vydávat. Ale nebyl čas na přemýšlení o ironii života. Protože větší pohroma byla v obchodech.
   Adam je odhodlaný mladík se silnou vůlí a v době největšího rozmachu punku byl známý jako ten pět stop dva palce vysoký, krátkozraký, ale karate znalý zpěvák, který napadal lidi v publiku a dokonce i kolegy hudebníky.
   „Napadal jsem kohokoliv. Byly to divoký a divný časy.‘ řekl Adam pro časopis Sounds v roce 1978. ‚Bylo to sado-masochistický a pak už hodně masochistický. V Marque jsem skákal do publika a nechal jsem je, ať do mě kopou“. Adamovi dokonce jedna kyprá skinheadka (kterou vůbec neznal) poranila páteř, když si myslela, že je děsná legrace skákat mu po zádech. Adam se bláznivě dával všanc takovým útokům tím, když skákal do publika z bezpečné svatyně pódia. „Vrátil jsem se zpátky a dokončil koncert, ale pak jsem nemohl chodit“.

   Občas se pustil do členů publika, kterým se moc nelíbilo jeho vystoupení. Chvěl se napětím z konfliktů, a když to přeteklo, byly z toho jistě potyčky a burácení nespokojenosti. Tohle není neznámé pro muzikanty, rebelie proti zpěvákovi, který přitahuje tolik ran.


   Adam byl naštvaný z odchodu jeho starého přítele Andy Warrena, ale byla tu ještě horší věc. Adam platil nezanedbatelnou částku McLarenovi za to, že asistoval u znovuobnovení Antů. Ale McLaren převzal Anty a dal Adamovi padáka. Stará kapela se přejmenovala na Bow Wow Wow a McLaren ji prezentoval EMI jako svůj nejnovější post-Pistols projekt.
   McLaren chtěl původně, aby Anti hráli ve filmu o sexu předpubertální mládeže, který měl být prodáván jako video. Když ale Adam dal najevo, že ho tento pochybný projekt nezajímá, byl propuštěn. Když kapela Adamovi sdělovala, že všichni odcházejí, byl šokovaný, ale nekompromisně jim řekl, že si ponechá jméno „Anti“, když už musel odejít bez čehokoliv jiného. Byl bezradný, a kdyby se cítil být obětí zrady, nemohli bychom mu to mít za zlé. Byl zdrcený především z odchodu bubeníka, respektovaného Dava Barbea.
   Bow Wow Wow se zdáli být více strhující než staří Anti. Měli čtrnáctiletou zpěvačku Annabellu Lu Win, za kterou stáli ex-Anti Lee Gorman, Dave Barbe a Matthew Ashman. Všechny jejich nahrávky byly udělány se záměrem vydat je jen na kazetách. Reprezentovali další fázi pokroku v punku. Adam patřil k historii a byl odsouzen k zapomnění – vyšumělá kultovní figurka. Bow Wow Wow přitahovali enormní pozornost tisku a médií a byli oslavováni jako opravdoví nástupci Sex Pistols a kohokoliv, kdo stojí za zmínku. Začali v EMI v únoru 1980 a jejich první, v červenci vydaná, nahrávka měla příhodný název 'C30, C60, C90, Go'. Nebyl to bůhvíjaký úspěch a kapela byla hodně zklamaná, že se nestali okamžitě superstar. Možná s tím měl něco společného i název Bow Wow Wow. Všechny jejich koncerty byly analyzovány a zkoumány z obavy, že McLaren znovu mění tvář pop music, jak už jsme to viděli. Zatímco další revoluce se rodila v plodné představivosti chlápka, o kterého už všichni odepsali. Chcete-li – vážený pan A. Ant, který měl být rozšlápnutý jako pouhý hmyz, tehdy v lednu.

   Adam povolal do služby starého kamaráda Marca Pirroni, kytaristu, který se poprvé objevil na scéně už v roce 1976 s kapelou nazvanou The Infants.
   Marco vypadal starší, než jeho jednadvacet, statná postava, která vypadala tak trochu jako jeden z bandy Robina Hooda, se zálibou ve zvěřině a dobrém pivu. Ve světě plném darebáků a vagabundů vypadal Marco jako Čestný John, který by odrážel útoky na Adama tlustým klackem nebo alespoň oddanými plamennými prohlášeními.
   Když Marco odešel od The Infants k Siouxsie and the Banshees, jeho stará kapela se přejmenovala na Chelsea se zpěvákem Gene Octoberem. Banshees s kytaristou Marcem hráli v klubu 100 na Oxford Street, což bylo místo spojované s tradičním jazzem. Ale tentokrát se jejich vystoupení sestávalo z výkřiků Siouxsie a jejích kumpánů a jekotu jejich verze „The Lord’s Prayer“. Za bisími seděl Sid Vicious a tenhle koncert z 20. září 1976 vešel do rockové historie.

   Později Marco zkoušel spolu se Sidem s kapelou Flower Of Romance, ze které nakonec nic nebylo poté, co Sid hodil při koncertu sklenici do publika a byl zadržen policií.
   Marco založil kapelu Beastly Cads, kteří změnily jméno na Models a později na Rema Rema, která fungovala s proměnlivým úspěchem a občasnými změnami v obsazení do konce roku 1979.
   Na začátku roku 1980 se dal dohromady s Adamem a vytvořili klasickou sestavu Antů s Terry Lee Miallem a Merrickem za bicími a baskytaristou Kevinem Mooney.
   Nové spojenectví Marca s Adamem se ukázalo být mimořádně plodné. Oba potřebovali nějaký impuls a oporu v práci. Začali kout mravenčí pomstu světu. Jelikož byli ještě u Do-It, společnost vydala singl „Cartrouble“ z alba a kapela se vydala na cesty. Byli ostře sledováni CBS a Virgin Records a nakonec podepsali smlouvu se CBS v červenci 1980.

   V tom samém měsíci vydali jejich první singl u CBS „Kings Of Wild Frontier“ s „“Press Darlings“ na straně B a v říjnu následoval singl „Dog Eat Dog“, oba z alba „Kings of the Wild Frontier“, které CBS vydala donic netušícího světa v listopadu.
   V průběhu jednoho roku Adam a Marco dotáhli do dokonalosti nejvíc vzrušující, stravitelnou a komerční dávku popu od dob skvělého Glam-Rocku na začátku sedmdesátých let. Adam zachoval některé prvky z nápadů raných Antů a propracoval je, vytvořil show, která se bude líbit zástupu tě, kdo si kupují desky a nejen hrstce punkových nadšenců.

   Adam úzkostlivě trval na tom, že si vše udělá sám (s pomocí Antů), nebyl žádný „pan Velký“ skrytý a v pozadí a manipulující s kapelou.

   Ale našli se i tací, kteří tvrdí, že Adamovi pomohli k jeho cestě ke slávě, ale nedostalo se jim ocenění. Jedním z těch, kdo cítili zklamání, byl Falcon Stewart, rockový manažer, který projevil nadání některých manažerů, jako byli například Andrew Olbram nebo Kit Lambert. Dělal manažera kapele X-Ray Specs, kterou Adam dříve obdivoval.

   Stal se manažerem Antů v začátku roku 1980 a jeho zapojení trvalo rok. Ale neexistoval žádný písemný kontrakt a tak nemohl zabránit Adamovi, když si začal hledat nového manažera.

   „Adam za mnou přišel v ten den, kdy McLaren ukradl jeho kapelu“, říká Falcon. „Jasně, že byl hodně naštvaný. Potkali jsme se už v začátcích jeho kariéry a já jsem mu pomáhal s prvním skutečným koncertem Antů, když jsem je angažoval jako předkapelu X-Ray Specs v „Man In The Moon“ a na celém turné. Adam byl samozřejmě hodně talentovaný, ale myslel jsem, že je v něm něco zlého.“
   Falcon viděl, že Adam měl relativně věrnou skupinu fanoušků, ale ta se rychle zmenšovala a musela být doplněna a nakonec nahrazena novým publikem, pokud Adam neměl upadnout v zapomnění. A tohle neušlo ani zpěvákově pozornosti.
   „Adam měl už dost toho být kultovní osobností kultu, který se vytrácel. Byl extrémně ambiciózní a jeden z těch lidí, kteří si myslí, že vědí o čem to všechno je. Ale Adam měl i něco navíc, a to bylo, proč jsem si myslel, že bych mohl pomoci. Jemu se to teď nelíbí, ale věci, které jsem udělal, když je sečteš, mu, v jistém smyslu, nakonec pomohly to dokázat.
   Adam se zdráhal podepsat smlouvu a prokázal určité obavy, pravděpodobně protože četl o machinacích v rockovém byznysu. To rovněž nepomohlo ke zlepšení vztahů s jeho manažerem. „Nemohli jsme se shodnout, musel jsem řešit takové hlouposti.“, říká Falcon několik měsíců po rozpadu Antů.
   Adam řekl Stewartovi: “Potřebuji někoho silného, kdo mě ochrání“. Ale jeho manažer cítil, že to byl jen příhodný projev paranoi vyvolaný snahou vyvlíknout se z nepříjemné situace.
   Falcon říká: „Umělci žijí ve světě fantasie, která produkuje onu velikost, ale také může být velice destruktivní. Adam má rozháranou náturu. Byl připraven absolvovat celou tu cestu k úspěchu a byl celkem bezohledný. Bral se hodně vážně a začínal tím celkem nudit. To byl důvod, proč Kevin Mooney musel odejít. On byl šprýmař, taky dobře vypadal a dostával hodně dopisů od fanoušků. Marco, jak jsem to cítil, neměl nic společného s Adamovým úspěchem. On jen zjednodušil věci, když Adam napsal skladbu, která byla příliš komplikovaná, chaotická nebo matoucí. Všechno napsal Adam, ale Marco to upravil. Marco byl ten, kdo reagoval, když něco nebylo v pořádku, jeho druhý názor. Adam by to mohl udělat sám, ale pocitově potřeboval někoho, kdo mu pomůže“.

Chapter 4

   REVOLT INTO STYLE

   Towards the end of 1979 Adam met Malcolm McLaren at a party. McLaren was the man who had manipulated the media and helped build up the mythology of the Sex Pistols.
   'Hello Adam. How's the Ants?' he inquired. It seemed an inconsequential remark. He didn't say, for example, 'Hello Adam, how would you like to refashion the known universe?'
   But Adam was thrilled at meeting a man he regarded as a hero. They began to talk with great enthusiasm, and Adam decided that the man who had power over punk was indeed 'a great bloke'. McLaren certainly helped Adam break out of the confines of the Under¬ground - or so it appeared. The new manager was slow to take a proper interest until Adam showed him some videos and introduced him to the Ants. It was only later that Adam began to have doubts about the wisdom of the arrangement.
    He told rock writer Paulo Hewitt: 'The man, in my opinion, is a genius and he's the only genius I've ever talked to. He's a hero and heroes should be left on the wall. You should never work with them because it destroys your whole fantasy of them.'
   Meanwhile Andy Warren left the band during one of its periodic upheavals, and Lee Gorman replaced him. They played what proved to be their first and last gig together at the Electric Ballroom in Camden on New Year's Day 1980. Their popularity may have been rising, but there were mutterings in the camp.
   McLaren advised Adam to leave Do-It Records, and as so often happens during the perilous climb to fame, there were yet more recriminations when the record company took action after the artist had departed.
   At first Adam felt qualms and twinges of guilt about quitting Do-It after they had done such a good job with 'Dirk Wears White Sox', by then showing in the independent charts. 'They were nice guys and they did a lot of good work for the Ants,' he said. But the company later put out 'Physical', Adam's anthem on which he performs his sensational strip tease, and as a B-side to boot. It was sub¬standard, 'a terrible version', which had been released without his permission. It was one of his favourite songs and he was furious that Do-It could treat it in such cavalier fashion. The trouble with making records for record companies, was they had a habit of releasing them. But this was no time to reflect on the irony of life. For worse disasters were in store.
   Adam is a strong willed and determined young man and during the height of punk fever it was not unknown for the five foot two, short sighted, but karate-trained singer to attack members of the audience and even fellow musicians.
   'I used to attack anybody. It was a wild, strange time,' Adam told Sounds in 1978. It was sado-masochistic, then it got very masochistic. At the Marquee I used to leap into the audience and let them kick me.' Adam actually had his spine dislocated by one buxom skinhead (not of his acquaintance), who thought it jolly good fun to jump up and down on his back. Adam had foolishly laid himself open to such treatment by jumping out into the audience away from the safe sanctuary of the stage. 'I got back and finished the show, but afterwards I couldn't walk.'
   Sometimes at the pub gigs he would tackle members of the audience who were perhaps less than complimentary about his perfor¬mance. He was vibrating with tensions and conflicts and when these spilled over into the hand there were bound to be rumbles of discontent. It is not unknown for musicians to rebel against lead singers they feel are calling too many shots.
   Adam had been upset at the departure of his old friend Andy Warren but there was worse in store. Adam had actually paid a considerable sum to McLaren in exchange for assistance in revamping the Ants. According to McLaren he took over the Ants and gave Adam the sack. The old band was to be renamed Bow Wow Wow and presented by McLaren to EMI as his latest post-Sex Pistols project.
   McLaren had originally wanted the Ants to take part in a film about pre-teen sex which would be sold as a video. When Adam showed no interest in this dubious project, he was dismissed. When the band told Adam they were all leaving, he was shocked, but told them sternly that he was going to keep the Ants' name, if he was left with nothing else. He was high, dry and helpless, and if he felt the victim of treachery, he couldn't be blamed. He was particularly devastated at the loss of his drummer, the redoubtable Dave Barbe.
   Bow Wow Wow seemed more exciting than the old Ants. They had a 14-year-old girl singer, Annabella Lu Win, backed by ex-Ants Lee Gorman, Dave Barbe and Matthew Ashman. All their releases were intended to be on tape cassettes only. They represented the next phase of punk progress. Adam belonged to yesteryear, and was doomed to obscurity - a fizzled out cult figure. Bow Wow Wow drew enormous press and media attention, and they were hailed as the true successors to the Sex Pistols, and anybody else you cared to mention. They were launched in February 1980 on EMI and their first release was the catchily titled 'C30, C60, C90, Go' issued in July. It was not a huge success and the band were deeply disappointed they did not become instant superstars. Calling themselves Bow Wow Wow might have had something to do with it. But their gigs were probed, examined and analysed, for fear that McLaren was once again about to change the face of pop music as we knew it. Meanwhile the next revolution was being hatched in the fertile imagination of the man they said was all washed-up. To whit - one A. Ant Esq. who was supposed to have been stepped on and crushed as a mere insect, back in January.
   Adam had called upon the services of an old friend, Marco Pirroni, a guitarist who had first appeared on the scene way back in 1976 with a band called the Infants.
   Marco looked older than his twenty-one years, a burly figure who tended to look like one of Robin Hood's Merry Men, with a penchant for venison and good ale. In a world full of rogues and vagabonds, Marco seemed like an Honest John who would fend off attacks on Adam with a stout cudgel or at the very least, loyal rallying cries.
   When Marco left the Infants to join Siouxsie and the Banshees, his old group turned into Chelsea with Gene October on vocals. The Banshees with Marco on guitar played at the 100 Club, in Oxford Street, normally a haunt associated with trad jazz. But on this occasion their performance consisted of Siouxsie and her chums screaming and shrieking their way through a version of 'The Lord's Prayer'. On drums was Sid Vicious and the gig, on September 20, 1976, went into the rock history books.
   Later Marco rehearsed with Sid in a band called Flowers Of Romance, which came to nothing after Sid had thrown a glass into the audience at a gig, and was arrested.
   Marco formed a band called the Beastly Cads who changed their name to the Models, and later set up Rema Rema which worked with varying success and the odd line-up change until the end of 1979.
   At the beginning of 1980 he teamed up with Adam in the classic version of the Ants, with Terry Lee Miall and Merrick on drums, and Kevin Mooney on bass.
   The new partnership of Marco and Adam proved singularly productive. They both needed a catalyst or pivot point to work around. They began to plot the Ants revenge on the world. While they were still with Do-It Records, the label released a single, 'Cartrouble', from the album, and the band went on the road. They were carefully watched by both CBS and Virgin Records, and eventually they signed to CBS in July 1980.
   That month they released their first CBS single, 'Kings Of The Wild Frontier' coupled with 'Press Darlings' and followed up in October with 'Dog Eat Dog', both from the Kings of the Wild Frontier album which CBS launched on an unsuspecting world in November.
   In the course of a year, Adam and Marco had brought to perfection the most exciting, palatable and commercial pop package since the great days of Glam-Rock in the early seventies. Adam had retained elements of the early Ant ideas, and refined them, developing a show that would appeal to the mass of record buyers and not just a hardcore punk following.
   Adam was at pains to insist that he had done it all by himself (with the help of the Ants) and there was no Mr Big lurking in the background manipulating them.
   But there were those who claimed they had assisted Adam in his rise to fame, and were not given due credit. One of those who felt a certain chagrin was Falcon Stewart, a rock group manager who displayed some of the flair of the great managers of the past like Andrew Oldham and Kit Lambert. He handled the affairs of X-Ray Specs, the band Adam had admired in the early days.
   He became the Ants' manager at the beginning of 1980 and his involvement with them lasted for a year, but there was never a written contract, and he could not hold Adam when he decided to seek new management.
   Adam came to me the day that Malcolm McLaren pinched his band, ' says Falcon. 'He was very upset, of course. He had been to see me at earlier stages in his career and I had helped him with the Ants' first real gig, by putting them on as a support band to X-Ray Specs at the "Man In The Moon" and on tour. Adam was obviously incredibly talented, but I thought he had a mean streak in him.'
   Falcon saw that Adam had a tight-knit following of fans but thought it was falling away rapidly and needed to be supplemented and eventually replaced by a new audience if Adam was not to sink into obscurity. It had not exactly escaped the singer's attention either.
   'Adam had got fed up with being a cult figure, whose cult was disappearing. He was extremely ambitious, and one of those people who like to think they know what it's all about. But Adam had something extra and that's why I thought I could do something to help. He doesn't appreciate that now, but the things I did, when you add them up, in a subtle way, helped make it happen for him, eventually.'
   Adam was reluctant to sign contracts and displayed a phobia about them probably because he had read all about the machin¬ations of the rock business. But it didn't help foster a smooth relationship with his manager. 'We couldn't draw up accounts. It got down to silly things like that,' said Falcon, some months after the Ant breakout.
   Adam told Stewart: 'I need somebody heavy to protect me.' But his manager felt this was a convenient display of paranoia, being induced as a cop-out of a tricky situation.
    Said Falcon: 'Artists live a world of fantasy which can produce greatness, but it can also be very destructive. Adam does have an obsessional nature. He was prepared to go all the way for success and was quite ruthless. He look himself very seriously and became rather boring about it. That's why Kevin Mooney had to go. He was a prankster, and he was also good looking and got lots of fan letters. Marco, I felt, had nothing to do with Adam's success. He just simplified things when Adam wrote songs that were too complicated, jumbled or confused. Adam wrote everything, but Marco edited them. Marco is his side-kick, and a second opinion. Adam could have done it all by himself, but emotionally he needed someone to help him.'