Zpět na úvodní stránku / Home Home ADAM AND THE ANTS

CHRIS WELCH:"Adam & The Ants"
Historie "Antů" do roku 1981 / History of "Ants" till 1981

Zpátky na hlavní stránku o knize / Back to the main page about the book


Kapitola 5

   MRAVENCI NA POCHODU

   Punk rock se zrodil z uměleckého hnutí “situacionalistů”, odnože francouzského surrealismu, které ovlivnilo Malcolma McLarena a přitáhlo hordy umělců a podnikatelů z Kings Road. McLaren měl krámek s deskami, který se postupně vyvinul v místo setkávání, kam Vivien Westwoodová dodávala pro zákazníky oblečení. Mělo anarchistický design s cílem šokovat. Jestliže německé propagandistické plakáty mohly být upravovány pro moderní využití, mohlo se tak zacházet se všemi tradičními obrazy. Londýňané byli ohromeni i zneklidněni, když vídali mladíky a dívky oblečené v legračních kiltech či kusech kostkované látky a koženými brašničkami na břiše. Byla to vizuální partyzánská válka, pokračování starého konfrontačního konceptu hnutí Yippies. Pamětníci si vzpomenou na noc, kdy Yippies narušili živě vysílanou televizní show Davida Frosta a sprostě nadávali do kamery. Noví pankáči to posunuli o stupeň dále a Sex Pistols, možná nevědomky, byli jeho hlasateli.
   Ve skutečnosti jeden z největších převratů ve snaze šokovat národ přišel do povědomí, když Sex Pistols sprostě nadávali ve večerní televizní show Billa Grundyho a druhý den zasáhli všechny celonárodní noviny, když tisk reagoval spolehlivě jako Pavlovovi psi. Taktika šoku, pobouření a chování „přes čáru“ nebylo jen náhodným výbuchem chuligánství, jako když Rolling Stones čůrali na zeď u benzínové pumpy. Bylo to umění situacionismu v akci.
   Lidí chycení touto vlnou byli plné nápadů a plánů, a zdálo se, že zamilovávají jeden do druhého a zase odmilovávají ve zmatku emocí.

   Do tohoto víru byl vtažen mladý Adam, student umění, který se dal na muziku. Hodně z jeho příštího charismatu - a co možná ještě důležitější – jeho schopnosti přežít, se zrodilo z jeho kontaktu a konfliktu s McLarenovým společenským prostředím. Byla to jeho péče o vzhled, co pomohlo k jeho celosvětové slávě. A když se zapojil do natáčení filmu Jubilee, naučil se, co je disciplína, vstávání brzy ráno na natáčení, co je život na scéně a jak používat make-up. Byla to divadelní a celuloidová zkušenost, co potřeboval k naplnění svých ambicí, zatím ještě v šeru budoucnosti.
   Ale zatímco ta zkušenost se ukázala být užitečnou, Adam později o filmu řekl: „Film Jubilee nám dal jen spoustu sraček. Pořád se snažím přes to přenést. To nás skoro zabilo. Není mi líto věcí, ale kdybych teď měl na vybranou, netahal bych do toho Anty. Nedával bych ty skladby na album. Nemyslím, že nám byly ku prospěchu.
   Spousta lidí viděla punk rock jen jako opakování jiné revoluce z doby před deseti lety, když ji Who zahájili skladbou „My Generation“ a Rolling Stones si přisadili svou „Satisfaction“. Byla to příležitost pro mládež na ulicích k výkřikům vzdoru a vřískotu „Nechceme vás“ nebo „Otravujete nás“ na adresu stařešinů rodu. Byl to další výbuch rokenrolové energie.
   Adam dýchal ten svěží průzračný dech revoluce, ale byl i svědkem druhé strany punku – lehkovážnost a kýčovitost davu prominentů, kteří shledali všechny ty náznaky dekadence a provokace přitažlivými. Černá umělá hmota musela stačit, dokud si nemohli dovolit pravou kůži - už od začátku byly ve vystoupení Antů kabaretní prvky, když hráli v nejrůznějších punkových klubech. Adam usiloval o to, aby nebyl spojován se stylem hudby, kterou hráli U.K.Subs, v té době kultovní kapela, která se specializovala na velmi rychlé střídání tří-akordových rifů. Musí v tom být něco víc. Anti musejí být dobří muzikanti a skladby musejí mít v sobě něco pozitivního. Dokonce ani v nejranějších dobách historie Antů nebylo místo pro bezduché hulákání.
   Do tohoto víru byl vtažen mladý Adam, student a muzikant na částečný úvazek. Stalo se to, když se jednou odpoledne procházel po Kings Road v Chelsea a narazil na podivný obchůdek mezi hospodami a krámky se starožitnostmi. Vypadalo to, jako když v románu 1984 objevil Winston Smith starý obchod s kuriozitami – místo velké fascinace a skrytého nebezpečí. Zdálo se, že majitelé uvedli do praxe erotické teorie, které hltal v době studií. Historik umění Peter Webb mu vyprávěl o dlouhé tradici erotismu ve východním i západním umění. Byla to jedna z těch věcí, které byste mohli najít za zamčenými dveřmi v muzeu Horniman?
   Bohatí příznivci erotického umění by mohli shledat krámek vedený Malcolmem McLarenem a Vivien Westwoodovou trochu ošuntělým, se zahalenými okny a starými gumovými šuplíky, ale Adam se třásl vzrušením, když klopýtl o práh, červenal se, a namířil si to k oddělení nadepsanému košile (ve skutečnosti žáruvzdorné pletené obleky). To patrně pobídlo Adama k dokončení diplomové práce o díle Allena Jonese, ačkoliv legenda má za to, že když se nakonec Ant setkal s Mentorem (v klubu Marquee), nebyl ten posledně jmenovaný zcela okouzlen jeho chvějícím se chráněncem.
   Ale hodně z jeho příštího charismatu - a co možná ještě důležitější – jeho schopnosti přežít, se zrodilo z jeho kontaktu a konfliktu s tímhle divným světem. Měla to být jeho péče o vzhled, co pomohlo k jeho celosvětové slávě.
   Zatímco jeho snaha se neustále setkávala s nepřátelskou reakcí tisku a lhostejností hudebního průmyslu, byli i tací, kteří měli uši a oči aby přišli na kloub tomu, co se děje a kdo vycítili Adamův potenciál. Jedním z nich, v davu na jednom z prvních koncertů v Marquee v roce 1978 byl Ian Tregoning, v té době ředitel Do It Recors.
   Potkali se, dali se do řeči a Ian se nakonec stal tour-manažerem kapely. Rovněž vydal jejich první album, klasické Dirk Wears White Sox.
   „Poprvé jsem se setkal s Adamem předtím, než podepsal smlouvu s Decca“, vzpomíná Ian. „Jeho manažer ho v té době prý prodal společnosti Decca za 9000 liber. Ale Decca neměla ponětí, co s ním a jejich a jejich oddělení pro umělce a repertoár (A&R) bylo před zhroucením. Vždycky jsem Adamovi věřil, ale bylo to pro něj frustrující období, když jsme nakonec podepsali smlouvu na začátku roku 1979.
   „Bylo úžasné sledovat, kolik respektu si získal u fanoušků na koncertech. Při jeho koncertech bylo cítit násilí a publikum vypadalo děsivě, ale nebylo to nikdy tak zlé, jak to tisk rád líčil a Adam nebyl nikdy popliván, jako jiní při punkových koncertech. Jeho přívrženci v něj a v to, co dělá, tehdy naprosto věřili, ale tihle přívrženci už ho nenásledovali. Když se na něj Decca vykašlala, byl pořád ohromný, co se punku týká, ale nikdo s ním nechtěl podepsat smlouvu, což mě udivilo, protože lidi z A&R by měli rozpoznat napovídajících znamení. Jako jeho neobyčejně silný vztah s fanoušky. Všude měli pankáči 'Adam & The Ants' na zádech jejich kožených bund. Ale Adam nesměřoval svou muzikou k hloupým tří-akordovým linkám. Jeho zásadou bylo „Nepřišel jsem obšťastňovat publikum, přišel jsem publikum vytvořit“.
   Ian vyjel na turné s kapelou během jejich největšího výjezdu v roce 1979. Mohl z blízka pozorovat, co se odehrává mezi členy Antů v tomto zásadní období. „Adam říkal, že není spokojen s muzikantskými dovednostmi členů kapely a nechtěl hrát staré přihlouplé skladby. Chtěl hrát sofistikovanější muziku. Ale byli si velice blízcí s bubeníkem Davem Barbe, znali se už léta. Malcolm McLaren tvrdí, že on dal Adamovi nápady jak používat bicí, ale Dave a Adam již dříve používali elektronické bicí na zvuky jako třeba silné hlasité tleskání.

   Jak Adam zdůraznil později: „Adam and the Ants nejsou punková kapela. Od toho jsme se už posunuli. Prošel jsem nespočtem různých období, než jsem si byl jistý tím, jak má můj vzhled vypadat. Proto mám velký respekt ke každému, kdo je schopen si vytvořit svůj vlastní styl. Pevně věřím v lidi, kteří umějí dělat zábavu. Žijeme v nelehké době. Kamkoliv se podíváš, všude je nezaměstnanost a tíživá situace. Chci odvést myšlenky lidí od těchto věcí, když přijdou na moje vystoupení. Lidé, kteří chodí na naše koncerty, vypadnou z nutnosti vypadat dobře a slušně se oblékat. Chceme vytvořit elektrizující atmosféru tak, aby mládí odcházeli propocení a vyčerpaní. Dáváme důraz na bicí a hlasy, protože ty jsou tak provokativní. Inspiroval jsem se posloucháním zpěvu kmenů z afrického Burundi. Mají naprosto vzrušující styl a ukázaly mi směr pryč od rock'n'rollu, jak nejdále to šlo“.
   Ale než vliv afrických bubeníků pronikl hluboko do Adamovy duše, bylo třeba ještě vyřešit řadu problémů a mrzutostí.

   Adam se rozhodl pro spolupráci s Do It Records v začátku roku 1975 a Ian Tregoning říká: „Když byl Adam u nás, bylo spousta debat během míchání alba Dirk Wears White Sox. Bylo pár skladeb, které nahrál, ale nechtěl dát na album, protože zněly příliš metalově, jako třeba Kick nebo Physical.
   Byla to doba velkých změn, jak Adamovy nápady začaly dostávat jasnou podobu. Trvalo nám pár měsíců, než jsme pochopili, kam směřuje. V průběhu mixáže se Adam rozhodl rozpustit kapelu. Album bylo nakonec dokončeno v srpnu a září 1979 a vyšlo 30. listopadu.

   Myslím, že byla chyba, když se Adam zbavil Matthewa Ashmana, byl to hodně dobrý kytarista. Ale v srpnu 1979 Adam chtěl, aby se k nim přidal Marco. Jenže přítelkyně Andy Warrena Max (vlastním jménem Dorothy) hrála s Marcem v kapele Rema Rema na bicí, a kdyby Adam přetáhl jejich kytaristu, kapela by se rozpadla“.
   Bylo to až po debaklu Bow Wow Wow - Malcolma McLarena v lednu 1980, kdy bylo jasné, že může získat Marca bez problémů. Rema Rema stejně byla ve fázi neshod před rozpadem. Do nových Antů přišel bubeník Terry Lee Miall z The Models, kde byl znám jako Terry Day a spolupracoval s Marcem Pirroni. Druhý bubeník, všeobecně známý jako Merrick, byl vlastně producent Chris Hughes, který později produkoval album Kings of The Wild Frontier.

   V průběhu společného roku si všiml Ian Tregoning, že Adam obecně dává najevo značnou nedůvěru nezávislým vydavatelstvím. Jeho obranný mechanismus pracoval na plné obrátky.
   „Vycházelo to z toho, že byl ignorován v době svých začátků a měl i obavy, jestli jsou placeny povinné odvody“, říká Ian. „Ale byli jsme k němu velice otevření v našich záležitostech. Kolem Adama bylo spousta chaosu, protože měl sklon ke skákání z jednoho nápadu na druhý velice rychle“.
   K větší hádce došlo mezi Adamem a Do It kvůli problému s vydáním jedné z verzí Physical.
   „Celá věc byla v tom, že na album Dirk Wears White Sox bylo nahráno 14 skladeb, 11 jich bylo použit a 3 ne. Zbylé tři skladby byly nahrány, ale ne mixovány. Požádal jsem Chrise Hudgese, aby je zremixoval. Adam slyšel o tom, co chceme udělat a zdálo se mu to jako dobrý nápad. McLaren mu právě ukradl kapelu a on se chtěl znovu ukázat s něčím neočekávaným. A tak jsme plánovali čtyř-skladbové EP se skladbami Cartrouble, Kick, Physical a 'Friendship. A když jsme to udělali, Adam to chtěl zničit, protože tam byl jen zkušební zpěv. Mysleli jsme si, že je to kravina, bylo to v dost dobré kvalitě“.
   Nakonec dalo Do It Physical tajně jako druhou stranu singlu Zerox a vydalo v limitované sérii 3000 kusů. Nebyla k tomu žádná reklama, ale během tří dnů bylo vyprodáno, protože fanoušci byli rychle v obraze a zjistili, že Whip In My Valise – oficiální B-strana – bylo nahrazeno skladbou Physical.
   Navzdory utajení to způsobilo to napětí mezi Adamem a Do It. „Byl naštvaný, protože si myslel, že nahraje lepší verzi, ve které bude hrát Marco na kytaru. Naše verze byla nahrána ještě se starou kapelou. Jeho verze je teď na B-straně singlu Dog Eat Dog, vydáno u CBS. Tvrdil, že jsme se tou nahrávkou jen odreagovali, ale myslel jsem si, že je to malichernost.
   Je pozoruhodné, že si Adam uchovával radostnou a optimistickou náladu, kromě příležitostných výbuchů, protože jak Ian říká: „Tisk o něm psal neskutečně špatně. V hudebním tisku se objevovaly směšné články. Buď z něj dělaly fašistu nebo onanistu nebo ho prostě ignorovali. Jenom Melody Maker byl vcelku férový a v Soundu byla holka jménem Jane Sucková, která mu v začátcích psala výborné recenze.
   Vzhledem k těm negativním reakcím tisku jsme se rozhodli soustředit se jen na to nejdůležitější, hraní koncertů a nahrávání desek. Problém způsobila skladba Deutscher Girls. Tisk ho nenáviděl za tuhle skladbu. Ale nepochopili, že má obrovský smysl pro humor. Napsal hodně chytrých písniček. Ale tisk ho měl za destruktivního. Vzali jeho použití obrazů svastiky vážně a byli děsně upjatí“.

   Těžko někoho překvapí, že symbol hákového kříže vyvolal pozdvižení. U předešlé generace to symbolizovalo teror a vyvolalo to pobouření. Špatně vzdělané nové generaci, v její nevinnosti a nevědomosti, vzali dětskou škodolibou radost konfrontací přeživších nacismus s obrazy minulosti.
   Ian říká: „V začátcích byli pankáči zaujatí svastikou jako symbolem, který vyvolává tak silné reakce, stejně tak ten symbol zaujal spoustu studentů umění. Adam rozhodně neměl nic společného s politikou“.    I přesto byl hodně těch, kdo nemohli prominout tento čistě akademický zájem těch, kteří byli ještě nedávno nevinnými. A to se přenášelo na Adama.
   Objevila se jedna recenze alba Dirk Wears White Sox, naprostý infantilní odpad. Tomu se snad nebyl ani nedá říct ani odpad. Bylo moderní nenávidět tuhle kapelu. Nick Kent o nich napsal jeden článek, který Adama inspiroval k napsání skladby Press Darlings (miláčkové tisku), která byla B-stranou singlu Kings Of The Wild Frontier. Adama ta kritika hodně štvala. Podle mého odhadu mohl jeden článek zasáhnout až 200 tisíc lidí, a on potřeboval se chytit a uvést svůj obraz na pravou míru. Snášely se na něj ty nejabsurdnější urážky a tak o tom napsal hodně legrační článek do časopisu fanklubu. Kritici byli polekaní tím, co sami nevytvořili. Novináři si rádi mysleli, že oni tvoří umělce, ale Adam šel naprosto proti této představě. To byl důvod, proč nebyl tiskem akceptován.
   Tři roky divoce vyváděl a snažil se dosáhnout přijetí své muziky, ale svým vlastním způsobem. Nikdo ve skutečnosti nerozuměl tomu, co vlastně zkouší dělat. Samozřejmě, teď už je velmi úspěšný u mladých holek…“.
   Stejně jako hodně raných fanoušků i Ian Tregoning zažil jisté rozčarování z toho, co vidí jako úpadek Antů.

   „Nejsem ani z poloviny tak nadšený z písniček na albu Kings Of The Wild Frontier a album Stand And Deliver je brak. Myslím, že Adam se postupem času vzdálil sám sobě“.
   Ale Adam odpověděl na takovou kritiku: „Nikdy jsem se nezabýval myšlenkou “no-heroes“, nezajímal jsem se nikdy o anarchii všeho druhu – kromě sexuální anarchie. Na albu Dirk Wears White Sox jsem se potkal se značnými sexuálními tabu, jako latexový fetišismus nebo transvestitismus – témata, která mě upřímně fascinovala, protože jsem v tom cítil jistý druh krásy. Myslím, že Bowie pomohl prodat tu myšlenku, takže přestalo být odporné nebo dekadentní, když chlapi měli make-up nebo se prezentovali ženským způsobem. Myslím, že hodně bolesti působí lidé, kteří se obávají svých sexuálních tužeb. Myslím, že bychom se neměli obávat jakékoliv sexuální komunity, ať už jde o cokoliv“.
   Vysvětloval, že k jeho tvorbě byla přitahována mládež ze všech různých skupin. „Viděl jsem tančit pankáče se skinheadama, lidi, kteří mají rádi nejnovější modu s vyznavači rock'n'rollu“, dodal s respektem. „Necílíme jen na pankáče, každý může být pohlcen naší muzikou. Jen chci, aby mládež byla pozitivní, oslavovala své mládí, vystrojila se a užívala si.
   V Adamově idealismu je jakási zjednodušující nevinnost bezpochyby pramenící z jeho dřívějších zkušeností, které, jak se zdá, přispěly ke zlepšení jeho koncentrace a obětavosti.
   Není bez zajímavosti, že skoro všichni velcí duchovní lídři minulosti zažily své první zjevení v době, kdy procházeli extrémně těžkým obdobím, na dlouhých kamenitých cestách, nebo když se ztratili na vrcholcích hor nebo v nějaké pustině. Strádání a utrpení bezpochyby vyčistilo jejich mysl pro spoustu příštích úkolů. Něco podobného se muselo stát i Adamovi, ztracenému v divočině konce sedmdesátých let, napadán loupežníky a kamenován ignoranty.

   Během zápasu se silami temnoty Adam vypracoval manifest, který objasňoval to, že Anti pracovali a vystupovali pro budoucí epochu! „Jsme optimističtí a odmítáme myšlenky The Blank Generation. Zajímá nás muzika, zábava, akce a vzrušení, cokoliv mladé a nové“. Jako volání do zbraně to stačilo k tomu, aby přivádělo tvrdé chlapy k slzám a masy k vyhazování čepic do vzduch a volání hurá! Bez takového idealismu by lidstvo bylo odsouzeno k záhubě. A holým faktem je to - všechna rétorika stranou - že Stuart Goddard vlastně dokázal vše, co měl v úmyslu provést, a s ohromující rychlostí. Když přišel úspěch, Adam velkoryse potvrdil vítězství ne pro sebe, ale pro jeho fanoušky. Určitě bylo fajn, když zjistili, že měli pravdu. Chtěl jsem úspěch. „Idol“ je jen milosrdné slovo pro „poraženého“, prohlásil.

Chapter 5

   ANTS ON THE MARCH

   Punk rock was born out of the 'situationist' movement in art, itself an off-shoot of French surrealism, which had influenced Malcolm McLaren and seduced the Kings Road wander¬ing tribes of artists and entrepreneurs. McLaren had a record shop which gradually evolved into a place to hang out with Vivien Westwood supplying clothing for the patrons. The designs were anarchistic and intended to shock. If German propaganda posters could be revamped for modern consumption then so could all kinds of traditional images. Londoners were amazed and disturbed to see young men and girls wearing ridiculous kilts or bits of tartan and sporrans. It was visual guerrilla warfare, and a continuation of the old Yippy concept of confrontation. Old hands recalled the night when Yippies disrupted a 'live' David Frost television show, and swore in front of the cameras. The new punks were to take it all a stage further, and the Sex Pistols, perhaps unwittingly, were the standard bearers.
   Indeed one of the biggest coups in the drive to shock the nation into awareness came when the Sex Pistols swore at Bill Grundy on his evening TV show and hit all the national newspapers the following day, as the press reacted in dutiful Pavlov's dog fashion. The shock tactics, outrage and over the top behaviour wasn't just an accidental outburst of yobbism, like the Rolling Stones urinating against a petrol station wall. This was the art of situationism in action.
   The people caught by this upsurge were full of ideas and schemes, and seemed to fall in and out of love with each other in a confusion of emotions.
   Into this vortex was sucked young Adam, the art student turned musician. Much of his subsequent charisma and, perhaps even more important, his survival traits were born out of his contact and conflict with the McLaren milieu. It was his grooming for global stardom. And when he became involved in the filming of Jubilee he learned about the disciplines involved, the need to get up early lot filming, life on a film set, and the use of make-up. It was the theatrical and celluloid experience that he needed to help him realise his ambitions, still in the dim and distant future.
   But while the experience proved useful, Adam later said of the film, 'The Jubilee images gave us such a lot of crap. I'm still trying to get over that. It nearly killed us. I don't regret things. If I had the choice I would not have involved the Ants. I would not have put those tracks on the album. I don't think that did us much good.'
   Many saw punk rock as simply a re-run of another revolution ten years before when the Who trumpeted forth with 'My Generation' and the Rolling Stones stomped out 'Satisfaction'. It was a chance for the kids on the street to scream defiance, and shout 'We don't want you!' or 'Bother!' at the elders of the tribe. This was another burst of rock'n'roll energy.
   Adam breathed that fresh, clean air of revolution, but was also witness to the other side of punk, the gay, kitsch and up-market crowd who found all shades of decadence and outrage appealing. Black plastic might have to do until real leather was affordable, but right from the beginning there was an element of cabaret about Ant performances as they played at various punk clubs. Adam was anxious not to be bracketed with the kind of music being played by U.K. Subs, then very much a cult band, who specialised in very fast three chord riffing. There had to be something more. The Ants had to be good musicians and the songs had to have something positive to say. There was no room even in the earliest Antery for mindless bellowing.
   Into this vortex was sucked young Adam, student and part time musician. It all came about when he was taking the air in the Kings Road, Chelsea one afternoon, and chanced upon a curious shop midst the pubs and antiques. It was the equivalent of Winston Smith discovering the old curiosity shop in 1984 - a place of great fascination and hidden danger. The proprietors seemed to be putting into practice the erotic theory he was absorb¬ing in his studies. Art historian Peter Webb has told him about the long tradition of eroticism in Eastern and Western art. Was this the sort of thing one might find behind locked doors in the Horniman museum?
   The wealthy patrons of erotic art in the past might have found the shop run by Malcolm McLaren and Vivien Westwood somewhat tacky, with its barred windows and old rubber drawers, but Adam trembled with excitement as he tripped over the threshold, blushed, and headed for the section labelled shirts (actually fire proof caning garments). It must have spurred Adam to complete his thesis on the works of Allen Jones, although legend has it that when Ant finally met Mentor (in the Marquee Club) the latter was not entirely enamoured of his quivering protégé.
   But much of his subsequent charisma and perhaps even more important his survival traits were born out of his contact and conflict with this strange world. It was to be his glooming for global stardom.

   While his efforts invariably met with a hostile press reception and the indifference of the industry, there were those with ears and eyes to suss what was going on, and who could sense Adam's potential. One of those in the crowd at an early gig at the Marquee in 1978 was Ian Tregoning, now a director of Do It Records.
   They met and talked and eventually Ian became tour manager for the band. He also released their first album, the classic Dirk Wears White Sox.
   'I first met Adam before he signed to Decca,' recalls Ian. 'His manager at the time reputedly sold him to Decca for £9,000. But Decca didn't have a clue what to do with him, and their A&R department was in a state of collapse. I always believed in Adam but it was a frustrating time for him when we eventually signed the group in early 1979.

   'It was amazing to see how much respect he had from fans at gigs then. There was a feeling of violence at his gigs, and the audience looked frightening, but it was never as vicious as newspapers liked to make out and Adam was never really spat upon like the others in punk rock. His following then totally believed in him and what he did, and that following doesn't follow him anymore. After Decca dropped him he was still enormous as far as punks were concerned, but nobody wanted to sign him which amazed me because the A&R men were supposed to spot the tell-tale signs. Like his extraordinarily strong relationship with his fans. Punks everywhere had 'Adam & The Ants' on the backs of their leather jackets. But Adam didn't see his music developing along the three chord thrash-up lines. His maxim was 'I didn't come to cater for an audience, I came to create one.'
   Ian went out on tour with the band during their major outing of 1979. He could closely observe what was happening in the Ant ranks at this crucial time. 'Adam said he was unhappy with the musicianship of the band and he didn't want the old 1-2-3-go thrash-ups anymore. He wanted the music to be more sophisticated. But he was very close to the drummer Dave Barbe, and they had known each other for years. Malcolm McLaren claimed he gave Adam ideas about using percussion, but Dave and Adam had already used syn drums for things like heavy hand-claps.'
   As Adam emphasised later: 'Adam and the Ants are not a punk band. We've moved on from that. I went through countless phases until I knew what my look should be. That's why I have great respect for anyone who can develop their own style. I firmly believe in entertaining people. We are living in austere times. Everywhere you look there is hardship and unemployment. I want to take people's minds off things like that when they come to my shows. The people who come to our gigs get a kick out of looking good and dressing up. We wanted to create an electrifying atmosphere, so that the kids left soaked in sweat and exhausted. We put tremendous emphasis on drums and voices in the music because they are so provocative. I was inspired by hearing the chants of the Burundi tribe of Africa. They played a very exciting form of music and it showed me a direction as far away from rock'n'roll as possible.'
   But before the influence of the African drummers could penetrate deep into the Ant psyche, there were more problems to be solved, and aggravation sorted out.
   Adam decided to work with Do It Records at the start of 1979 and, says Ian Tregoning; 'When Adam was with us there was a lot of debate going on during the mixing of Dirk Wears White Sox. There were a couple of songs he recorded- "Kick" and "Physical" which he didn't put on the album in case they sounded too much like heavy metal.
   'It was a time of great flux, as Adam's ideas began to gel. It took a couple of months for us to realise which way he was developing. During the mixing stages he decided to split up the band. The album however was made during August and September 1979 and released on November 30, 1979.
   'I think it was a mistake when Adam dropped Matthew Ashman because he was a very good guitarist. But in August 1979 Adam wanted Marco to join them. But Andy Warren's girlfriend Max (real name Dorothy) was on drums with Marco in Rema Rema, and if Adam had pinched their guitarist it would have broken up the group.'
   It was only after the Bow Wow Wow – Malcolm McLaren debacle in January 1980 that the way was clear to obtain the services of Marco in seemly fashion, and in any case Rema Rema was in the throes of disintegration. In the new Ants, Terry Lee Miall, on drums, came in from The Models, where he was known as Terry Day, and had worked alongside Marco Pirroni. The other Ant drummer, known to all as Merrick, was in fact producer Chris Hughes, who was to produce Kings of The Wild Frontier.
   During their year together Ian Tregoning thought that Adam displayed considerable suspicion about independent labels in general. His defense mechanism worked overtime.
   'It was because he was ignored when he started, and he was also wary about whether royalties were being paid,' says Ian. 'But we were very straight with him in our dealings. A lot of chaos tends to surround Adam because he tends to hop from one idea to another very quickly!'

   A major dispute occurred between Adam and Do It over the problem of the release of a version of 'Physical'.
   ‘What happened was that 14 tracks were recorded for Dirk Wears White Sox. Eleven were used and three were not. The other three tracks were recorded but unmixed. I tracked down Chris Hughes and asked him to do a remix. Adam heard about what we were doing and thought it was a good idea. McLaren had just taken his band and he wanted to hit back by making a sudden reappearance. So we planned a four track EP with 'Cartrouble 'Kick', 'Physical' and 'Friendship'. We did it then Adam said he wanted it scrapped because it was just a guide vocal. We thought that was bullshit because it was good quality.'
   Eventually Do It put 'Physical' out as secret B-side on the single release featuring 'Zerox' in a limited 3000-copy run. There was no advertising, but the whole pressing sold out in three days, as fans quickly sussed that 'Whip In My Valise' - the official B-side - had been substituted with 'Physical'.
   Despite the secrecy, it caused friction between Adam and Do It. 'He was annoyed about it because he thought he could do a better version with Marco on guitar. Our one was done with the old band. His one is now a B-side on 'Dog Eat Dog' (CBS). He made a comment about us to let off steam on the record, but I thought it was rather petty.'

   It is remarkable that Adam has maintained his sunny and cheerful disposition, apart from the occasional outburst, because as Ian says: 'He got an indescribably bad press. There were articles in music papers that were ridiculous. They either called him a fascist or a wanker, or else they ignored him. Melody Maker were quite fair and there was a girl on Sounds called Jane Suck who gave him really great reviews early on.'
   'Because of the bad press we decided just to concentrate on the things that mattered, playing gigs and making records. The prob¬lem was caused by "Deutscher Girls". The press hated him for writing that. But they didn't realise he had a tremendous sense of humour. He has written a lot of very clever songs. But the press thought he was being pernicious. They took his use of swastika imagery literally and were being very po-faced.'
   It is hardly surprising that the swastika symbol should create an uproar. To a previous generation it signified terror and caused revulsion. To a poorly-educated new generation, in their innocence and ignorance, they took a child-like glee in confronting the survivors of Nazism with images of the past.
   Says Ian: 'The early punks were interested in the swastika as a symbol because they got such a strong reaction, and a lot of art students were interested in the imagery too. Adam was not into politics at all.'    Even so, there were many who could not forgive this academic interest by innocents in the recent past. And it rubbed off on Adam.

   'There was one review of Dirk Wears White Sox that was just puerile garbage,' recalls Ian. It didn't even qualify as garbage. It was just very fashionable to hate the band. Nick Kent wrote one article about them that inspired Adam to write "Press Darlings" which was on the B-side of "Kings Of The Wild Frontier”. Adam was very upset about the criticism. I felt that one article could reach 200,000 people and he needed to catch up and put the picture right. He suffered the most absurd abuse so he wrote a very funny article in a fanzine about it. The critics were intimidated by something they hadn't created. Newspapers like to think they create the artists and Adam went totally against that concept. That's why he wasn’t accepted by the media.'

   'He was thrashing around in the wilderness for three years trying to get his music accepted, but on his own terms. No one has really understood what he was trying to do. Now of course he is very successful with the young girls . . .'
   Like many of Adam's early supporters Ian Tregoning has experienced a certain disen-chantment with what he sees as the decline of the Ant experience.
   'I'm not impressed by half the songs on Kings Of The Wild Frontier and "Stand And Deliver" was rubbish. I think Adam, some¬where along the line, has sidetracked himself.'
   But Adam himself answered such criticism by saying, 'I was never involved in the no-heroes idea, and I was not interested in anarchy of any kind - except sexual anarchy. On Dirk Wears White Sox I dealt with quite heavy sexual taboos like leather fetishism and transvestism - subjects which fascinated me sincerely because I feel there's some kind of beauty involved. I think Bowie helped sell the idea that it wasn't evil or decadent for a man to wear make-up or present himself in a feminine way. I think a lot of pain is caused by people being intimidated by their sexual, desires. I don't think there should be any intimidation toward any sexual community no matter what it is’.

   He explained that a complete cross section of kids were attracted to his creation. 'I've seen punk dancing with skinheads, trendies and rock'n'rollers,' he said with awe. 'We're not just aiming at punks, anyone can be seduced by our music. I just want kids to be positive and celebrate their youth, dress up and have a good time.'

   There is a simplistic purity about Adam's idealism undoubtedly born out of his earlier experiences which seemed to heighten his lowers of concentration and dedication.
   It is interesting to note that nearly all the great religious leaders of the past experienced their initial revelation whilst undergoing extreme hardship, on rocky roads covering great distances, or whilst lost on mountain tops or in some barren wilderness. The deprivation and hardship undoubtedly cleared their minds lot the task ahead. Something similar must have happened to Adam, lost in the wilder¬ness of pre-1980, assailed by robbers and pelted with the stones of the philistines.
   During his long struggle against the powers of darkness, Adam drew up a manifesto which explained the Ants were working and performing for a future age! 'We are optimists and reject the Blank Generation ideal. We are interested in music, entertainment, action and excitement, anything, young and new.' As a rallying cry it was enough to bring strong men to tears and masses to toss their hats in the air and shout 'Huzzah!' Without such idealism mankind is doomed. And the cold facts, all rhetoric aside, are that Stuart Goddard did actually achieve all he set out to do, and with stunning rapidity. When success came, Adam magnanimously claimed victory, not for himself, but for his fans. 'It's nice for them to be proven right. I wanted success. "Cult" was just a safe word for "loser",' he vowed.